Maserati, to je vlastně čistá „lungfishmusic“. Tahle kapela víceméně zformulovala svůj typickej zvuk na „Inventions For The New Season“ (2007) a od tý doby si jede v klasickým hypnotickým rytmu pořád rovně – jen s mírnejma odbočkama. Chápu, že pro hudební nenažrance posedlý vším novým a lesklým to musí bejt už trochu nuda, já jsem ovšem mimořádně spokojenej. Navíc: loňská novinka s názvem „Maserati VII“ (opět na Temporary Residence) je tak trochu nenápadně možná nejlepší album týhle čtveřice. Rozhodně je to jejich nejpestřejší deska – těch mírnejch odboček je trochu víc a nejsou slepý nebo jednosměrný.

Kdybych ještě někdy nedejbože startoval nějakou kapelu, dal bych bubeníkovi k naštudování „In And Out Of Youth And Lightness“ od Young Widows. A basáka bych pak nutil furt dokola poslouchat poslední tři desky Maserati s důrazem na tu novou. To je totiž čistá práce. Baskytara je to poslední, co na sebe ve skladbách Maserati upoutá pozornost, ale pokud máte tenhle nástroj v úctě, budete okouzlený: jednoduchý a vlastně jediný možný riffy, pevná páteř a zároveň VELKÁ pokora. Tepe to, drží to, je na to spoleh. Miluju třeba začátek desetiminutový „Abracadabracab“: už od samýho začátku to díky „tlustejm“ elektronickejm zvukům Steva Moora (Zombi) maká jako blázen, ale po půl minutě do toho vstoupí basa – kterou vlastně do tý doby nepostrádáte – a najednou to celý vylítne ještě o level vejš. Dokonalý.

Další věc: bicí. Jasně, Jerry Fuchs byl prostě Jerry. Ale rytmika Maserati je k sežrání i bez něj. A i když většina rytmů stojí na zdánlivě jednoduchým bum – čvacht – bum – čvacht, sledujte tu nenápadnou, ale geniální práci s hajtkou. S tím souvisejí i obě kytary: nevybavím si teď z fleku žádnou jinou kapelou, kde nesou kytary tak dominantním způsobem primárně rytmickou informaci. Kytary Maserati jsou – z podstaty věci – melodický, jasně; ale ty linky a melodie jsou v první řadě o rytmech, ne o akordech. Je to fakt zvláštně postavená hudba od začátku do konce a výsledkem je ten elektrizující tranz, kterýmu je dost těžký nepodlehnout.

A k těm odbočkám: „Maserati VII“ je dost „rozkročený“ album. Přestože skladby rostou z jednoho zvukovýho kmene, každá má trochu jinej odstín. Někdy je to lehce tajemná stopa, jindy nečekaně hutnej nápřah. Místama fakt naprosto strhující deska. Vsadím se, že Jerry je z toho – jak se říká – někde tam nahoře docela nadšenej...