Když začali na povrch prosakovat zprávy o tom, že zdravé jádro Thema Eleven za to zase vzalo a rýsuje se nový projekt, mnohým z nás zaplesalo srdéčko. Poté, možná pro některé mučivá, ale nutná, nastala doba, kdy nezbývalo než čekat na nějaký koncert či nahrávku. Netrvalo to zas tak dlouho a v krátkém časovém odstupu bylo obojí. Při mém prvním setkání s Mother naživo si kluci moc plusových bodů nepřipsali. Ani první nahrávka k poslechu moc netahá za koule, spíše za uši a country fňukání beru jako políček do tváře. Ale je to jak první rande, nikdy nevíte, jestli z toho nebude láska na celý život a potřebuje to čas. Druhý živý atak mé osoby od Mother už dopadá na úrodnou půdu a tak si říkám, že i ta příprava v podobě týrání španělkami měla svůj význam, protože vybalit všechnu tu nespoutanost hned na úvod by hodně lidem způsobilo nemalé střevní potíže.

            Teď tu máme po malé velkou desku, singl nám decentně načechral mandle, nezbývá než se vrhnout do temných vod elpíčka. Úvod nás malinko pošimrá, dá nám čas se usadit, než se do nás opřou ty nejpochmurnější tóny ukryté ve drážkách asfaltu. Efekt to má smrtící, kdo neposlouchá hudbu moc potichu, bude na úvod ohromen prostorovým a bohatým zvukem. Nade vším se rozprostřou mocná křídla Mother a v jejich stínu se schovává neuvěřitelně autentická rocková muzika s jasným odkazem na všechny temné aspekty tohohle stylu. Když se kouknete z okna a vidíte tu bílou tmu, má úplně stejný dopad. Nemusíte mít strach, že by se jednalo o další variaci na Black Sabbath, kdy se kapely od sebe liší jen tím, jestli skládají na heráku nebo ne. To slůvko rock se prostě použít musí, protože je jakýmsi základním kamenem, na kterém jsou usazeny všechny ty pilíře, které dělají hudbu tak podmanivou a zároveň nervózní. Místy to dostává až ambientní nádech, hlavně v okamžicích, kdy se hutné rify protahují a bicí k tomu udávají nakažlivý šamanský rytmus. Jako bodnutí kudlou do zad pak fungují vtěsnané metalové kudrlinky a když kytary řádně zakvílí, je to jak red bull v žíle. Koktejl takovýchto zvratů je namíchán v tom nejlepším poměru. Nedopustí, aby jste už předem odhadli další krok. Kdo by si řekl, že akustická skladba byla jen jakýsi úlet, bude vyveden z omylu. Poslední skladba na první straně ukazuje, že i takhle se dokáží Mother prezentovat a nic neztrácí ze své naléhavosti. Tenhle song pak asi nejvíc vyznívá svou sklíčeností.

            Záměrně se vyhnu srovnání s Themou Eleven, nebudeme kopat do mrtvoly. Každé má svoje a tohle je prostě nový začátek. I tady je ale potřeba sázet na již osvědčené veličiny,takže volba padla na studio Jámor a práci Ondřeje Ježka. Přijde mi, že právě v hudbě, jakou mají na triku třeba Mother, vyniká jeho um nejvíce. Moc se mi zamlouvá jeho práce především z basovou linkou, která vám pěkně rozechvěje žaludek. Spojí-li se to s mrazící a tíživou atmosférou, táhnoucí se jak smrad celou deskou, budete nakonec spokojeně pokyvovat hlavou a k tomu zatínat prsty v křečích. Obavy, že by se to nakonec zvrhlo v nějaké plácání se v doom/sludge bahně, jsou liché. Ač základy jsou zemitě rockové, pořád je jasně poznat, že tohle je prostě punk/hardcore kapela. A taková je i celá deska, plíživá, klidná a hypnotizující, zároveň však vznětlivá, hrdá a omračující

myspace.com/wearemother