Na úplným konci světa by měla hrát tahle deska. Až to tady vyčistí nějaká pandemie nebo libovolná katastrofa monumentálních rozměrů, až bude země zase úplně prázdná a připravená na restart, měl by do toho nebeskýho klidu znít hlas a kytara Matteah Baim. To jsou ideální kulisy pro „Laughing Boy“.

Nikdy mě nebavily Coco Rosie, ale strašně se mi líbila deska Metallic Falcons, kterou Sierra Casady z Coco Rosie natočila v roce 2006 právě s Matteah Baim. Je to hodně silný album, nicméně ve srovnání s „Laughing Boy“ je to jen pokus. Jednoduše a přímo: na „Laughing Boy“ jsou jedny z nejkrásnějších skladeb, co jsem snad v životě slyšel. Na první poslech jde o nenápadný, něžný miniatury, který v sobě ale ukrejvají tolik úžasnejch detailů, že vás budou bavit do nekonečna. Třeba hned první track „Pagoda“: má jen dvě a půl minuty, ale je to neuvěřitelný dobrodružství, který vás nutí prožívat ho znova a znova. Není divu, že se na „Laughing Boy“ hodně podílel Rob Lowe aka Lichens – zvláštní svět Matteah Baim je vesmíru Lichens dost podobnej. Melodie se tu náhle vytvarujou takřka z ničeho, jeden akord, najednou nese celou kaskádu tónů, hudba vám neustále proplouvá mezi prsty, nemůžete jí zachytit ani spoutat. Brána do krajiny vašeho dětství jsou pootevřená, stačí do ní jen lehce strčit, aby se úplně otevřela a pustila vás na chvíli zase zpátky. Na úplnej začátek. 

Tohle album je můj podzimní poklad. Když mě úplně rozloží nová Sophia nebo Black Heart Procession, je tu vždycky ještě Matteah Baim. Jedna z desek roku, bez pochyb. Matteah Baim hraje 9. listopadu na 007.

www.myspace.com/matteahbaim