Modern Life Is War z malýho kukuřičnýho zapadákova ve státě Iowa, nadělali paseku v hlavách tisíců kids (dnes už odrostlých šedáků) v polovině první dekády tohoto století. Vybudovali styl, kterej dodnes kopírujou všechny ty nevychovaný spratkové z ostrova na západě, kterej si pořád myslí, že je pupkem světa. Jeden můj kamarád nedávno při konverzaci o tom, co nás v hudební scéně ještě dokáže překvapit, podotknul: "More Than Life dobrý, ale zněj jako všechny anglický hard core kapely, potažmo; zněj všechny stejně." Já bych tuhle teorii poupravil. Všechny se nápadně podobaj MLIW a to bez ohledu na to, jestli je znaj nebo jedou My Love. My Way každej den. Jasný, že ne každej chce vidět základy v kapelách jako Black Sabbath nebo The Gun. Stopa vede vždycky k moderním zvukům, nicméně při přenosu vychladne a pokud do ní protagonisti nevloží srdce, pak povede jenom k tržnici, kde manekýni skupujou slova o revoluci na lampičkách z lidský kůže, pocházejících z Bangladéše a nejradši by si nechali naloadovat jejich vlastní kytarovej kabinet náhodnejma figurama z ulice.
Co si budeme povídat, MLIW mě při pár společnejch setkáních drásali taky tak, ale díky každodenímu kontaktu jsem chápal jejich pohnutky pro existenci v jedný kapele, i když mentálně byli každej úplně z jiný planety. Můj favorit - kytarista John po "rozpadu" skončil jako kamioňák (holt stejná DNA). Jejich texty nikdy nezabloudily k vážnějším politickejm teoriím a striktně se držely života, kterej měl dopad jen na ně. Po My Love. My Way vypustili geniální evergreen Witness a to těsně před západem slunce (dle mýho názoru) a unavenou Midnight In America. Banky nepřekřičíš, za ránu fízlovi skončíš v klepetech a mediální lobby vymejou mozek tvýmu okolí, který nečte a jenom pasivně absorbuje dobyvačný pohnutky novodobějch Peršanů s hvězdama a pruhama. Tvá láska léta vaří krev a jednoho dne prostě koupíš 9V baterky a narveš frustraci, kterou si shromažďoval v létech, kdy tě zbytek světa měl za ducha, do strun a natočíš desku, která nenechá jedno oko suchý a těm ráznějším narve pod křídla tuny motivace.
Já na ně nedal. Nesháněl jsem Fever Hunting, nehprohledával éter, i když jsem od jejich vlastního labelu věděl, že nový MLIW jsou jednou z nejlepších nahrávek za poslední dobu. Pak jsem v Berlíně navštívil Messery a tenhle zelenej, minimalisticky provedenej, tučným bookletem a porno vůní japonskýho katalogu plastickejch modýlků, vybavenej vinyl, tam na mě z regálu zašptal: "Vem si mě." Jehla spadla na okraj a já s textama v ruce objevil svojí nahrávku tohohle roku.
Po intru Old Fears, New Frontiers mi nasekala Health, Wealth & Peace, která je zároveň nejsilnějším zážitkem od textu Incarnation od Snapcase. Bez prdele; kdyby tahle deska měla jen tenhle jeden song, tak bude pořád mojí nejoblíbenější deskou tenhle rok. Když pominu absolutně hitovou kytaru, pak v refrénu dokázali MLIW shrnout to, co se snažím pojmenovat roky: "Přijímám sám sebe, přijímám svůj stav. Zbavuju se břímě, následuji svojí vizi. Změny, na který jsem čekal, nikdy nepřišly. Zápasy včerejška, jsou mými zápasy dneška."
Je potřeba si uvědomit, že bez textů má tahle deska jen poloviční účinek. Schémata stavby songů se totiž opakují pořád dokola od počátků MLIW. Devizou je i zvuková autenticita. Pevně uchopený řemeslo, bez zbytečný pompéznosti, která tlačí spousty současnejch kapel k přeprodukovanejm plastikovejm pytlům. MLIW vrazili do drážek svůj trademark dlouhou dobu zpátky, ale co je dělá absolutním mistrem v daným stylu je dospělost. Nevím, jestli by dokázali natočit takhle silnou desku bez delší časový prodlevy. Songy zralý jak víno a já se opět utápím v nostalgii, neschopen odpustit času a vývoji, to, co oba napáchali lesům, který jsem měl tak rád. "Sbírám kousky ze dní, kdy mládí bylo mým náboženstvím a mí přátelé byli bohy."
