„Po delší době zase nějaká fakt konzistentně zarputilá a přitom odvážná deska – necejtim tam žádnou tzv. sázku na jistotu a to je úplně super.“ Přesně takhle popsal „Between Dog And Wolf“ Ondřej Ježek, kterej na rozdíl ode mě nikdy nepatřil k fanatickejm příznivcům New Model Army. Já na rozdíl od něj poslouchám tuhle kapelu už od roku 1990 a ještě mě nikdy nezklamala. A nová deska? I po třiatřiceti letech mají Justin Sullivan a spol. pořád co říct.

Je pravda, že New Model Army by mohli relativně v poklidu natáčet desky, který by se od nich tak nějak daly čekat. Koncerty by stejně byly přehlídkou největších hitů z 80. a 90. let, do toho sem tam opatrně nějaká novější věc. Nikdo by se nezlobil a kormidlo by bylo v poklidu nastavený na oblíbenej kurz „zasloužený rockový důchod.“ Jenže NMA tuhle hru nehrajou. Na každým albu zhruba od „Eight“ (2000) se v rámci svýho charakteristickýho zvuku snaží o odlišnej přístup, přičemž se (možná systematicky) vzdalujou od schématu, kterým na pověstnejch 15 minut prorazili na konci 80. let. Už žádný hymnický melodie, spíš do sebe uzavřený písničky s pozoruhodnou strukturou, v který hraje čím dál tím větší roli rytmus, nikoliv riff. Zatímco zhruba do roku 1998 vydávali NMA alba, z nichž cca dvě třetiny se daly zahrát u táboráku se španělkou (vyzkoušeno, hehe...), na novějších nahrávkách se takhle „volně ložený“ skladby v podstatě už nevyskytujou.

Bacha, tím ale nechci říct, že „Between Dog And Wolf“ je nějakej bezhlavej, zašmodrchanej experiment. Vůbec ne. V podstatě to jsou dál typický New Model Army, jen se tentokrát vydali na úplně neprobádaný místa, do týhle chvíle jen letmo naznačený na deskách „Carnival“ (2005) a „High“ (2007). Syrová přímočarost předposledního alba „Today Is A Good Day“ (2009) je pryč, NMA jsou na novince introvertní, sevřený, muzika je v nejlepším slova smyslu „stárnoucí.“ Pochybuju, že si k tomuhle najde v roce 2013 cestu nějakej nadupanej teenager se zkušenostma posbíranejma na internetu. Melodie jsou spíš jen jemně naznačený – záleží na tobě, jestli je chytneš. Kapela je soustředěná na celek, každej part je zahranej s rozmyslem, není to o tom hrát POŘÁD JEN TO NEJLEPŠÍ, co tě napadne. Někdy to nejlepší, co tě napadne, prostě není to nejlepší pro tu písničku – na „Between Dog And Wolf“ je slyšet spousta míst, kde kapela záměrně ustoupí od toho, co by bylo v tu chvíli tzv. „nejlepší.“ Právě to možná Yoz myslí tou zarputilostí a odvahou.

Ale abych to tyvole neanalyzoval jak nějakej psychologickej dokument – je tam pořád dost strašně silnejch míst, kdy tě ten zvuk prostě vymrští nahoru do naprostý euforie. Moje nejoblíbenější je momentálně trojice po sobě jdoucích věcí „Lean Back And Fall“ – „Knievel“ – „Stormclouds.“ Každá je zvukově koncipovaná úplně jinak (relativně přímočará písnička – akustická balada – tvrdá, tepající věc), ale zvláštně na sebe navazujou a dohromady jako by vyprávěly tři části stejnýho příběhu:

„All my life I've been gazing to the far horizon,
it could be stormclouds and it could be mountains.“

A ještě jedna věc brání NMA v nahození kurzu „zasloužený rockový důchod.“ Tahle kapela se pořád drží toho, o čem by měla živá muzika bejt – hrát na koncertech převážně nový věci a v minulosti zalovit jen střídmě. Žádný mauzoleum a vzpomínání na „starý dobrý časy.“ Těším se jak blázen, jak budou věci z „Between Dog And Wolf“ znít na koncertě. Každá deska NMA pro mě zatím byla deskou roku a i za letošek to mám tím pádem vyřešený.