Dneska ráno jsem si po delší době dal procházku kolem řeky. Dělám to v záchvatech sentimentálního sebetrýznění samozřejmě hlavně na podzim a i tak jen zřídka, nechce se mi totiž většinou vůbec vstávat. Na druhou stranu toho však nikdy nelituju, protože většinou to se mnou pěkně zamává. A to nedělám vlastně nic jiného, než že jdu po náplavce a poslouchám muziku. Jenže časná rána v Praze a zvláště v tuhle roční dobu mají své obrovské kouzlo. Nad řekou se vznáší opar, je nádherný chladný vzduch a hlavně, nikde okolo vás nejsou skoro žádný lidi. Když k tomu pak ještě zvolíte tu správnou hudbu, může se vám lehce stát, že totálně ztratíte pojem o čase. Mým dnešním soundtrackem byl Nils Frahm a myslím, že jsem si nemohl vybrat lépe.
Nils Frahm je berlínský klavírista, který vyrůstal na jazzu a klasické hudbě, jejíž rozsáhlou sbírku vlastnil jeho otec. Jako mladý student pak začal hrát na piáno pod vedením Nahuma Brodského, který sám patřil k posledním žákům Čajkovského. Nils Frahm pak začal poměrně brzy komponovat i vlastní skladby a v současné době patří k nejuznávanějším improvizačním klavíristům v Evropě. Deska "The Bells" byla nahrána během dvou nocí ve starém grunewaldském kostele v Berlíně a je kolekcí naprosto dokonalých kompozic, kde se naplno projevila Nilsova genialita při improvizaci. Má také nádherný papírový obal a v bookletu jsou krásné fotky, které fotil Nilsův otec Klaus. Nejsem zrovna odborník na tenhle druh hudby, takže asi nemůžu sloužit nějakým přirovnáváním, co vím, ale zcela jistě, že tahle deska má v sobě neuvěřitelnou vnitřní magii a obrovskou konejšivou a uklidňující sílu. Někdy jen tak kolem vás poletuje pár tónů, jindy jsou to rozsáhlé a poměrně bohaté kompozice (pozor, neplést se samoúčelnou exhibicí), ale harmonie, která vše až nepochopitelně drží pohromadě, je přítomna vždy. Z celé desky doslova dýchá místo, kde byla nahrána, což se projevuje hlavně krásně prostorovém a zároveň velmi přirozeném zvuku. Na pár místech se objeví smyčce, ale z 90% je "The Bells" postavena jen na zvuku klavíru. Přesto však máte neodbytný pocit, že vám celou dobu někdo šeptá do ucha příběhy o tom, co jste zažívali, když jste byli malé děti, všechno bylo možné a svět byl jenom váš. A že jednou bude všechno zase dobrý. Pro mě je to prostě sedativum, nádherný únik do světa, který se mi pomalu ztrácí.
Nils Frahm a Rachel Grimes spolu budou hrát 28. září na Dobešce. Je tam klavír a bude to krásný. Lepší čas pro tenhle koncert si nedokážu představit.
Snad mi to Váňa, Pavel, Gabča a Martin K.učera a všichni ostatní pravověrní odpustí, ale prostě se jen snažím nemít srdce z kamene...
myspace.com/nilsfrahm
|
