Burning Heart Records
Za poslední týden přelomu listopadu jsem provedl absolutní teror vůči mozkovým buňkám. Nejdříve jsem se neočekávaně vyloupnul v Berlíně na koncertu Terror, Hope Conspiracy, Battle Royale a Nine, kde jsem viděl pouze dvě poslední zmíněné kapely, ale vůbec jsem se necítil ochuzen, protože Terror absolutně nenávidím a asi bych se při pohledu ne ně pozvracel. Co je však jistý: Nine mě absolutně rozsekali. Vzápětí přišel pan Hovaďák s nápadem zmučit se ještě v Lipsku a Saalfeldu. Po tomhle výjezdu už vám nepřijde nic nevšední. Ani kdyby se někdo rozhodl pomstít kickboxovej úder v kotli se sekáčkem v ruce. No nebylo k tomu daleko. Lipsko zažilo dvojnásobnej attack diky Walls of Jericho a Undying a kdo je viděl v Praze, ten mi asi jen stěží uvěří, že oproti Nine jsou obě kapely šuměnky. Jo přátelé, Švédsko je Švédsko! Po ´Listen´ a ´To the Bottom´ se po new school emo experimentech Nine potopili do vod death ´n´ rollu, jehož otcem jsou bezesporu Entombed, který pochoplili, že hrát pořád death metal je pěkná nuda. ´Kissed by the Misanthrope´ byla charakteristická změnou zvuku a vokálu, kterej pěkně přibarvil basy. Tahle deska jakoby přiznala barvu svým známějším kolegům, ale to by nesměla následovat absolutně hitová darda ´Lights Out´, kde už nelze nikoho obvinit z plagiátorství. Nine definitivně našli svoji tvář a ačkoliv leckde narazíte na melodickej refrén, mysím, že všechny nihilistycký vize získaly svůj soundtrack. Trefně morbidní název ´Killing Angels´ už jen dokresluje atmosféru tohoto roku. Nine jsou jednou z nejlepších živejch kapel, který jsem kdy viděl. Parní válec, kterej vás sice občas nechá vydechnout, ale to jen proto, aby vás v dalších pěti vteřinách se škodolibým úsměvem naprosto zdecimoval. Typicky švédskej zvuk, kterej vyzdvihly začátkem 90. let právě Entombed spolu s Carnage a Dismember je na týhle desce definitivně dotaženej do konce. Nevím kdo z vás by měl náladu a hlavně prachy okupovat čtyři studia. Nine to udělali a výsledek rozhodně stojí za to! Vývoj nejtvrdšího soundu ještě zdaleka není u konce. Kapitolou samou pro sebe je i zpěv Johana Lindquista, kterej chrčí, jakoby právě spolykal střepy. Nicméně i tady lze pod hrubou slupkou najít krásu ne nepodobnou melodickejm refrénům Hellacopters. Tahle kapela stojí jakoby v pozadí hlavního dění, ale kdo si k ní najde cestu, ten objeví novou drogu. No a obal opět prodává díky Jacobovi.
Více na old.czechcore.cz
|
