Tak jo. Jelikož se nehodlám smířit s faktem, že by měl czechcore vstoupit do roku 2013 článkem z 20.12, rozhodl jsem se, že to přeci jen zkusím tou jednou rukou vyťukat. A to samozřejmě i proto, že je pro mě nepřípustné tady ignorovat desku, která mi letos nadělala v hlavě největší paseku.
No Statik a jejich vize hard coru. Fakt si nejsem jistej, jestli se dá při zachování formy zajít ještě někam dál.

I z toho důvodu bylo první, co mě napadlo, když jsem poprvé doposlouchal stranu A, že otevřít punkovou desku takovouhle "skladbou", můžou jen úplný magoři. Sice i předchozí nahrávky tohoto Bay Area demoličního komanda vykazovaly dost velký index psychické nerovnováhy, ale tohle je jako když otevřete černozelenej nekronomikon. Napřed není slyšet nic a jen to praská, přesto máte už v tu chvíli pocit, že vám někdo stojí za zády. Pak se odněkud z předpeklí začne ozývat zprvu nekonkrétní šramot, který postupem času nabývá na síle a znepokojivosti a taky dostává jasnější kontury. Náhle se vše začne spojovat dohromady a vy zjistíte, že v každé vaší molekule rezonuje těžce nemocná hluková pavučina kytarových vazeb, rozostřených ambientních zvuků a dronů a taky naprosto šíleného vokálu, který spíš připomíná Runhild z Thorr´s Hammer, než cokoliv, co má co dočinnění z nasraným rychlým hard corem. Napřed jsem myslel, že je to jen intro a když jsem někdy po pěti minutách pochopil jak se věci mají, bylo už pozdě se vrátit. A tak jsem jen konsternovaně čekal, co se z té temnoty ještě všechno vynoří a kdo mi dá ránu z milosti. Ta skutečně přijde těsně před finální drážkou, kdy No Statik na pár desítek vteřin otevřou dveře do sklepa a vysypou tam po schodech pytel kostí. Z ničeho nic to vše na chviličku dostane ubíjející smrtící řád a jasnej rytmus. Pak bum, zas jen šum, šramot a praskání. Jakýkoliv pravidla postavený úplně na hlavu. S tímhle pocitem a těžce zmaten se skoro bojím otočit desku, v předtuše, že jestli tohle byl začátek, co asi tak musí přijít teď. Nicméně opět všemu nazdory, se od první vteřiny dočkám drtivého náletu rychlých a zcela jasně rámovaných hardcore/punk vypalovaček,  jejichž stopáž většinou nepřesáhne dvě minuty. Tohle je ta tvář No Statik, jakou jsem znal a očekával, i když i tady ještě jasně rezonuje ta nemoc a zloba z první strany. Což pak zabraňuje tomu, aby jste mohli celou desku vnímat jako dvě oddělené části, které spolu moc nesouvisejí. Naopak, všechno to dává perfektní smysl. Skladby na straně B jsou prostě nasáklý a infikovaný a ve spojení s tím typickým Bay Area zvukem a nepříjemnejma kousavejma postupama, je zaděláno i tady na totální napalm. Odkaz ze záhrobí od Look Back and Laugh a hlavně trestuhodně nedoceněných Talk is Poison je jasně přítomen, ale No Statik se prokopali ještě trochu hlouběji a probudili nový démony i když měli jen stejný starý krumpáče a lopaty. Extrémně tvrdý a destruktivní hard core, za mikrofonem slečna Ruby, za bicími úplnej pošahanec s třema doktorátama B, na basu padlej prorok Robert Collins a kytara v rukou vizionáře ctícího staré zákony. Všude kolem politika beznaděje všedního života. Všude kolem brány do pekla. Všude, kde to nečekáte. Všude, kde se nedíváte.

"We are a cursed race being forced to choose between these.
Can we remain sane? With no other choice. We are stuck with this.
Ultimate authority. Self sacrificing moral responsibility."

https://soundcloud.com/no-statik