Po pěti měsících, konkrétně v pátek 12. května, se festival Gore Boys, vrátil do Modřanského klubu Mayapur pokojíček. Za tu dobu se v pokojíčku i přilehlém pozemku notně vysmejčilo a vymalovalo. Na zdech koncertního sálu, téměř malé haly, kam se údajně nacpou až čtyři stovky lidí, se objevily barevné obrazce z „mexických“ ornamentů. Mezi asi třímetrovými reprobednami, je variabilní (a hlavně omyvatelné) pódium, něco jako systém kovových stolků. Je vysoké právě tak, aby byli odevšad vidět všichni muzikanti (snad kromě bubeníka), aby zpěvák v ráži mohl bez přerušení refrénu skočit do davu a aby opomenutý stage diver mohl svůj pokus ještě zopakovat relativně v kondici.

Jednotlivé Gore Boys seance nejde mezi sebou moc srovnávat, snad jen že (dle očekávání) zní hodně grindu a hardcoru, trocha punku až metalu a občas nějaký ten soundsystem na závěr. Nejedená se navíc o ročníky, ale o sérii koncertních jedenáctihodinovek (zpravidla „od šesti do pěti“) v zhruba tříměsíčním rozestupu. Pod taktovkou hyperaktivních organizátorů z Mad Duck Booking (a přátel + veganských Food not Bombs kuchařů) vše začalo loni v září kdesi na Smíchově s šesti kapelami a DJ. Druhé prosincové setkání proběhlo právě v zasněženém Mayapur pokojíčku a kapel už bylo šestnáct. Následovalo třetí naprosté šílenství v klubu Fatal, kde se kromě půllitrů po čase rosila i podlaha, stejně jako zvukařův aparát. Od té doby je součástí programu také tetovací koutek.

Během čtvrté, výjimečně „open air“, epizody se představilo rovnou dvacet hudebních těles, různě z republiky i blízké či vzdálenější Evropy. Oproti klasickým koncertům je to během nefestivalové sezóny roku jiný koncept, žádná klasická tří-čtyřhodinovka v klubu, ale proud hudby, až do úplného zničení všeho a všech. Od startovacího výstřelu přesně v 18h se jelo se na dvě stage, potemnělou indoor halu se skvělým zvukem a venkovní jakoby cirkusový stan (bez pilin, ale s pískem). Bez oddechu, taktak na přeběhnutí kolem dřevěných lavic, pivo koupené ve stanu se dopíjelo uvnitř, už při setu další kapely.

Moje modřanská zastávka byla mezi osmou a půlnocí, což jasně, může zkreslovat dojem. V té době na trávníku minimum kelímků, jídla na grilu dost, žádný vrávorající opilec v dohledu, v šapitó nenazvraceno a všechny tři „toiky“ na místě včetně dveří. Přišla jsem o hrdelní řvaní BowelFuck, ale aspoň chvilku zastihla duo TANØ, rychlé bicí a experimentální kytara bez zpěvu. Navzdory pochopitelnému „ESP“ v rozpisu, Katalánsko fakt není Španělsko a nejspíš se to odráží i v hudebním temperamentu. Amoclen hráli uvnitř, ale bylo je pravděpodobně slyšet až na druhém břehu (Vltavy). Co více dodat k powerviolence kapele, která si zvolila název podle antibiotika se statisticky nejvyšším počtem alergických reakcí a které pro potencionální ohrožení zdraví nemá v ČR platnou registraci. Sami hudebníci doporučují poslech své tvorby „lidem s psychickou nestabilitou a asociálními sklony“. Invoker ze Švýcarska hrají melodický až „líbivý“ hardcore, ale na rozdíl od ostatních drsňáků měli s sebou vskutku početnou fanynkovskou základnu. Minimálně jedna přijela kvůli nim až z Brna. Ficken Leben kombinují stoner a grindcore a úchvatně ryčeli na tři mikrofony. Když ale máte hlas jako mezi publikem pobíhající zpěvačka Perla z brněnských Trauma 84, stačí bohatě mikrofon jeden. Další grindová formace z jihomoravské metropole, Bombatölcsér, zpívá anglicky a má angažované minimalistické texty (např:  Dollar slave system: rich gets richer//poor can die//dirty money//for their lives), pokud jste jim třeba pro hlasité kytary neporozuměli, stojí za přečtení.

Osobní nejvýraznější zážitek úvodu večera, pražská Interpunkce. Hráli už na Gore Boys 2 a o zpěv se dělila celá kapela, protože frontman Oskar ze sebe pro nemoc vydával jen nepunkový záhrobní šepot. Nyní na jarní session hrát neměli, ale nakonec zaskočili za zdravotně indisponovanou kapelu Howl. Mimochodem, své dobré kamarády, se kterými dokonce v roce 2016 vydali split nahrávku. Na druhý pokus už byl hlavní zpěvák v plné síle a tak zvládal ještě koutkem úst nadávat, dát si s podupávajícími posluchači taneček a ke konci mávat černorudým praporem s nápisem „Antifašistická akce“. Tahle kapela se vůbec šíření podobných poselství dost věnuje, v minulém půlroce hrála na pěti benefičních koncertech pro pobodaného ukrajinského anarchistu Artema, na jehož podporu se v České republice zvedla z různých míst vlnka solidarity. Na dvou koncertech se objevili i Cost of living, hrající v Mayapur pokojíčku kolem druhé hodiny ranní.

Odcházela jsem kolem půl dvanácté a u vstupu byla fronta. Jistě čekající, kromě dalších asi osmi skupin, na dvě temná rakouská esa Indoctrinate a Discure. Nebo možná na závěrečnou ranní taškařici kapely Bambulkyne dobrodružstvá, která zatím strašila na plakátech všech akcí Gore Boys a která se cíleně snaží o psychickou (hudební produkce) a fyzickou (vrhání předmětů, rozbíjení nábytku, zásahy zpěvákovými tělními tekutinami) likvidaci svých fanoušků.

Doufejme, že to za pár měsíců dotáhnou Gore Boys minimálně k půlkulaté festivalové pětce. 

Report byl napsán exkluzivně pro Reláciu Bawagan na Rádiu TLIS.