V hardcoru je málo žen, které je slyšet/vidět. Ano, je to pravda a každou chvíli si o tom můžeme přečíst nějaký vtipný sloupek – to aby se nezapomnělo. Když pomineme, že za většinou mužů, které je slyšet/vidět, je nějaká neviditelná žena, která je v tom všem podporuje a doma umyje nádobí, aby on mohl psát sloupek (jestli tohle není podpora scény, tak už vážně nevím), tak musím souhlasit. No, do začátku to byla možná moc velká pecka sarkasmu. Pánové prominou, teď budu chvíli hovořit k dámám…
Je fakt, že se zapojením do tohoto druhu činnosti to není lehký. Vyžaduje to zvednutí zadku. A možná, že pro ženy je to ještě trošku těžší, protože to není obvyklé. Ale Čert to vem. Nejsme žádný máčky a jednou budeme i rodit (tuhle část miluji! Viz. další text). Co je proti tomu jeden článek? A co teprve úcta těch moudřejších z nás, které ocení, že to zkusíte v nějaké kapele? Každá druhá píše, každá druhá kreslí, každá druhá fotí. A každá z nás ví, jak nadepsat obálku a poslat ji někam do zinu.
Úctu samotnou, jen tak, tu po nikom chtít nemůžeme. Nic moc jsme zatím nedokázaly. Že pro nás davy feministek produpaly cestu, to je hezký, ale v praktickém životě celkem k ničemu.
Každá z nás si mohla celkem snadno vypěstovat pocit ukřivděnosti. Je fakt, že nedostanu za stejnou práci tolik peněz jako můj kolega, že musím neustále dokazovat, že umím makat, je fakt, že se od nás očekává maminkování (od puberty ti někdo strká peřinky pod nos a od dvaceti ti okolí naznačuje, že nebudeš „mladá dlouho“, od pětadvaceti jsi už prakticky těhotná) a těžko se vysvětluje, proč neumím kynutý knedlíky. Tohle je do startu docela handicap. Ale upřímně – jaký si to uděláš, takový to taky většinou máš.
Mrzí mě a zároveň neuvěřitelně štve ženská pohodlnost, to nicnedělání a spoléhání se na svou roli. On to za mě přece udělá. Otevře dveře, vybojuje „válku“…
Kdyby mi nepomohl do kabátu, tím lépe, aspoň se vyhneme nepříjemné motanici rukou v rukávech. Když mi neotevře dveře, nějak to snad rozchodím. Když za mě nezaplatí, vyspím se z toho. Ale když se místo mě ozve, když mi byla způsobena křivda (diskriminace, konkrétní urážka), usměju se a řeknu: „Děkuji, já sama.“
To, že za nás někdo „bojuje“ např. na stránkách czechcore, je trošku – no - úsměvné. Ne se vším souhlasím, pravdu mají mnozí, všichni /skoro/ pak mají moje sympatie, že k tématu napsali pár slov, a? už jakýchkoli. Je to zase jedna z mnoha válek o pravdu – opravdu. Zase si dokazujeme, jak je čeština krásná, ale omezená a jedna věta má deset významů, podle toho, jak se zrovna řečník tváří. Slovíčkaření.
Kašlu na ý/á na konci slova, stejně se to špatně čte a ještě hůř píše. Je to v něčem jiném. Už jen to, že se cítím ve scéně lépe, bezpečněji. Protože mám ale za sebou lidi, kterým věřím. Odpustím jim sem tam nějakou tu poznámku (ocáď pocáď:), tak jako odpustíš člověku, který je ti blízký a od kterého nečekáš podraz. Možná mám větší štěstí na lidi, možná jsem si to tak zařídila… V každém případě se ty hodné paní feministky před námi postaraly, abych se mohly vyjádřit a když se mi něco nelíbí, tak to řeknu a to sakra nahlas. A taky bojovaly, abychom se mohly zúčastnit… teď je celkem jedno čeho, prostě všeho. Zvednout tlapku a zvednout hlas a zvednout zadek, když je potřeba.
No a jestli někdo čeká závěr tohohle brainstormingu, tak bohužel. Pouze hlásám uznání mytí nádobí za činnost podporující hardcorovou scénu v České republice.
By: JK
Více na old.czechcore.cz
|
