(Painkiller records)

V posledních týdnech jsem měl všeho plný zuby. Práce a spousta dalších povinností. Naštěstí mi ale ve schránce přistál balíček a v něm deska se siluetou člověka stojícího před hořícím domem. Dobré znamení. Když se jehla spustila na asfalt, bylo jasné, že všechen hnus půjde pryč. Tolik špíny, zla a frustrace napasovaného na jedné vinylové desce už jsem dlouho neslyšel.

No Faith jsou poměrně nová kapela z Massachusets. Další z nekonečné řady projektů hyperaktivního spolku okolo Vaccine, Failures, Think I Care, Sqrm, Ampere atd. Podle těchhle jmen je asi jasné, odkud bude vanout vítr a že hlavní roli tu kromě nezbytné frustrované atmosféry budou hrát sypačky v kombinaci s těžkejma ubíjejícíma pasážema a hlavně extrémně hnusný zvuk. Procházka růžovým sadem v podání téhle party nezačíná jinak, než brutální vazbou protkanou hrozivým bzučením a vrzáním. Tohle fakt neleze z kytary. No Faith mají dva vokály a oba jejich majitelé obsluhují noisový aparát. To, co z něj leze, tvoří základ atmošky kapely, která podbarvuje celou desku. Samotné songy jsou buď hodně rychlé nebo hodně pomalé. V obou případech brutální, a to takovým způsobem, že se mi při poslechu čelist automaticky svírá do křečovitého skusu. Stejný pocit zažívám, když na gramec pošlu California Love nebo Jenny Picolo. Mezi skladbama ani vteřina ticha. Když zrovna něco extrémně neskřípe, tak se aspoň ozývá nelidský zboostrovaný jekot nebo sampl na pozadí šumové stěny. Ten hluk, oba vokály, agresivní bicí a jednoduché kytary, to všechno při poslechu za náležité nálady působí ohromě katarktickým způsobem. Je to něco jako když si propíchnete puchýř a necháte volně odtékat hnis. K tomu opravdu velkým způsobem přispívají i texty. Kdo hledá aspoň kapku něčeho pozitivního, tak tady to ani nemusí zkoušet. Tady vládne prázdnota, hořkost a zhnusení. „No remorse, No Mercy, No escape.“ Není co dodat.

Deska vyšla v březnu na Painkiller records.