Neděle 6. listopadu, 20.00.
Abdel, Bilal, Youssef, Ousman, Nadir a Laurent (jména byla změněna) jsou u jedenáctipodlažní budovy. Jsou členy bandy nazvané 112, která působí ve čtvrti Aubervilliers v Seine-Saint-Denis. Když se k nim přidá Rachid, zapálí si cigaretu a podpálí odpadkový koš. „Nemělo by se to dělat, my ale musíme,“ říká Nadir. Tak začíná reportáž listu Le Monde, jejíž překlad vám přinášíme.
Po deset dní se opakuje ten samý scénář. Malý gang, který bydlí na ulici Hélène Cohennec, na níž žije více než tisíc lidí, chce „všechno zlomit“. Terčem jejich zlosti jsou auta, skladiště, gymnázia. A nepodléhají žádným rozkazům či organizaci.
„Budeme-li jednoho dne organizovaní, budeme mít granáty, bomby, kalašnikovy… Potkáme se u Bastily a bude válka,“ varují. Co dělat, jim neříkají ani šéfové, ani islamisté – a ještě méně jimi manipulují. Prozatím gang 112 působí ve své čtvrti: „organizace“ je spíše improvizovanou skupinou než vojenským podnikem. „Každý přispívá něčím,“ vysvětluje Abdel.
„Cítíme spíše rebelii než nenávist,“ říká Youssef, nejstarší, pětadvacetiletý, člen bandy. Říká, že se od momentu, kdy se do rebelie zapojil, „uklidnil“. Pořád však cítí „vztek“. Zaměřena je zejména na Nicolase Sarkozyho a jeho „válečný“ slovník, který ve svých postojích používá. „Protože jsme odpad, dáme tomu rasistovi vědět… Slova bolí. Sarko musí rezignovat. Budeme pokračovat, dokud se neomluví.“
Olej do této zlosti přilil incident, kdy byla před týdnem napadena v Clichy-sous-Bois mešita bombou se slzným plynem. „Rouhání,“ říká Youssef, „Útočit na lidi, kteří se modlí, je něco, co by se nemělo dělat. To je něco, co uráží naše náboženství.“ Teprve vyšetřování má určit, zda byla bomba vhozena do mešity, či před ní, ve všech těchto mladých se však nahromadilo příliš mnoho zahořklosti, ze všech apelů na to, aby se uklidnilo. „Je to jako pes proti zdi… stane se agresivní. MY nejsme psi, ale reagujeme jako zvířata,“ říká Ousman.
Nejmladší člen skupiny, sedmnáctiletý Laurent, tvrdí, že jen o kousek dál, a jen přede dvěma hodinami, zapálil auto. Peugeot 607. Nic není snazší. Vše, co potřebujete, je láhev s benzínem a kus hadru, rozbít sklo a hodit koktejl dovnitř: ve dvou minutách je auto v plamenech.
Proč zapalují auta, která obvykle patří někomu, koho znají?
„Nemáme jinou šanci. Jsme připraveni obětovat cokoli, protože my sami nemáme nic,“ brání se Bilal, „zapálili jsme dokonce auto našeho přítele. Byl vzteklý, ale chápal.“
Dotyčný kamarád je tady. Je mu 21, pracuje jako pomocník v kuchyni v jednom restaurantu… a souhlasí. Vytahuje mobilní telefon a s hrdostí ukazuje, jaký na něm má spořič displeje: fotografii hořícího policejního auta, které bylo zapáleno jen před pár měsíci, při událostech, které tehdy následovaly po smrti jiného obyvatele z jejich předměstí. „Víte, když máváte Molotovým koktejlem, říkáte ´bacha´. Nejde vyjádřit slovy, co cítíte; víte jen, jak mluvit skrze zažehnutí ohně.“
Jsou i jiné „recepty“ na bomby, třeba výbušnina s kyselinou, kterou používají třináctileté či patnáctileté děti. „Když jste v tomhle věku a všechno, co máte, je rebelie, znamená to, že někde je vážný problém,“ vysvětluje Abdel, který se sám obává „mít děti, které by vyrostly ve vzteku“.
20.19
Rozeznívají se požární sirény. „Jdou policajti, padáme,“ nařizuje Youssef. Banda utíká do foyer budovy: odtud jezdí výtah, ale jen do dvou pater jedenáctipodlažního domu, do pátého jedenáctého.
V pátém patru se cítí bezpečně ukrytí před možným policejním prohledáváním budovy. 21letý Bilal o tom ví své: „Dnes jsem byl legitimován hned dvakrát. Policajti mě položili na zem, k obličeji mně dali pušku na plastové projektily a uráželi mě.“ Nerozumí tomu, proč vláda dává „miliony eur na výbavu policie, když odmítá dát halíř na otevření centra pro mladé“.
Youssef a jeho gang nejsou blázni. Vědí, kolik předsudků proti nim vytvoří násilí, které páchají. „My nejsme vandalové, jsme vzbouřenci,“ říká na obranu. „Dáváme se dohromady, aby naše rebelie byla slyšet,“ dodávají ostatní. A aby vyjádřili svou nespokojenost. „V naší bandě jsme všichni bez práce, nic neočekáváme,“ říká pětadvacetiletý Nadir. Jako ostatní ukončil školu v šestnácti poté, co nedostal odborný elektrotechnický diplom. Jediné práce, které od té doby sehnal, byly nanicovatá místa, jako je balič. „Co jiného dělat?“ dívá se na mě, „rozeslal jsem sto životopisů, přišly mě tři dotazníky. Odmítají mě, dokonce i když v té firmě někoho znám.“
Škola pro ně neznamená nic. „Proto je zapalujeme,“ říká Bilal.
„Topíme se a místo toho, aby nám byl hozen záchranný kruh, strkají nám hlavu pod vodu,“ trvají na svém. Tvrdí, že nemají „o co se opřít“, jsou „nepochopení“, „oběti rasové diskriminace, „odsouzení žít ve špinavých městech“, „odmítnutí“. Nezakrývají ani svou radost z nepokojů, ani hrdost, že k nim patří a že se rioty rozšiřují dál. „Mezi gangy není konkurence. Je to čistá solidarita.“
21.00
Skupina vychází. Hasiči uhasili kontejner. Youssef a jeho přátelé se ptají: „Na co čekáme? Pojďme něco zapálit.“
zdroj: www.ezurnal.cz
Více na old.czechcore.cz
|
