Minehead v pátek. Dorazila jsem těsně po poslední chvíli. Děsivá cesta z Bristolu, vůbec celý poslední dva dny, co jsem nespala, byly hrozný. Nemyslím, že Paper Chase někdo o půl druhé v noci považoval za vrchol festivalu, ale i tak jsem zírala v totální extázi. Třásly se mi kolena a pořád jsem si opakovala: Tyvole. Tyvole jo! JO! Všech těch 56289 hodin, co jsem od loňského koncertu strávila s jejich muzikou, dávalo najednou smysl. Naživo jsou tisíckrát lepší než z nahrávek, které nicméně i tak uctívám jako božstvo. (S mclusky, Neurosis, Big Business a Shellac, abych nevypadala jako úplný blázen.) Celý zbytek festivalu jsem v každé vteřině ticha slyšela: Dust you off, send you off, get your brrreathinnnnn! Uff. Nevím, jestli to vůbec něco vypovídá o tom, jaký byl ten koncert. Myslím, že to bylo docela dobrý.
Norimberk v úterý. Mnohem lepší po stránce fyzické kondice (a už jsem nebyla tak nervózní), ale každé projevení účasti silněji než jen samotnou účastí bylo v kontextu chování publika klubu K4, kde minulé úterý hráli, fakt divné. Dobrá zpráva každopádně byla, že kapela je ve formě, takže se mi to v pátek nezdálo. Do nasamplovaných nezahratelných věcí a hnusných zvuků hystericky ječí peroxidové psycho Congleton a tváří se u toho, jako by ho někdo bodal kuchyňským nožem do zad, klávesák mu dělá hlasovou zálohu, když se v refrénech pokládá na zem nebo se sápe po čtyřech na bící, ze kterých lítají třísky. Jediný Bobby (který ale nedal z ruky basu, takže smyčce se nekonaly, což je škoda) po koncertě nevypadal jako z vrhu sušičky.
Publikum K4 bylo nezvykle decentní, což je na podobných koncertech trochu kontraproduktivní (rozuměj nahovno). Asi to bylo způsobeno i tím, jak si Congleton utíral zpocenou tvář značně jetým kapesníkem, re-re-re-re-recyklovaným ve špíně zadní kapsy jeho kalhot, a pak ho za kňourání Dont you wish you had some more? nabízel lidem v jeho dosahu. Nikdo ho kupodivu nechtěl. Nezahráli toho pravda moc (a z prvních dvou desek vůbec nic), ale stačila hymna We Know Where You Sleep a Ready, Willing, Cain and Able a bylo to tam. Sice chystají novou desku (má vyjít na konci roku a bude o, ehmn, přírodních katastrofách), ale z té ve skutečnosti zazněly jenom dvě skladby. Akustická verze jedné z nich, The Lighting Song, je k vidění tady:
(Když už v tom budete, nalistujte si ještě jiné video: The Sinking Ship The Grand Applause ze sedmidílné série sólového vystoupení Congletona v Good Records z letošního 19. dubna. Kouzelné táborákové aranžmá!)
Sedmička v úterý? Popravdě řečeno jsem trochu sázela na to, že tohle bude z těch dvou koncertů, co s Křepim na jaře zaštiťujeme svým jedinečným know-how, ten lepší. Ale Pissed Jeans to v pátek strašně natřeli (což mi připomíná, že děkuju všem, co přišli, a těm, co s tím pomohli, protože se to fakt povedlo), takže se Paper Chase budou muset zasnažit. Fanoušci posledních desek budou nadšení, lidi, co je uvidí poprvé, lehce paralyzovaní, lidi, co je nesnášejí, je budou nesnášet dál, ale hypoteticky budou všichni spokojení. To říká zapůjčená křišťálová koule. A na to odpovídá jedna skladba od Paper Chase: Anything can happen! Anything can go wrong! WRONG!
