Příběh mýho okouzlení Pillars and Tongues začal dva roky zpátky, když mi Tim Remis poslal z Chicaga balíček s nějakejma vinylama Sweet Cobra, o který jsem ho prosil. Mezi nima bylo i LP mně neznámý kapely Pillars and Tongues s názvem „The Pass And Crossings.“ A u toho lísteček s typickým Timovým písmem a vzkazem: „Přibalil jsem ti k tomu ještě desku, kde hraje moje ségra. Jak tě znám, bude se ti to hodně líbit.“ Tim měl pravdu. Od prvního poslechu jsem Pillars and Tongues naprosto propadnul.

Určitě vnímáte rozdíl mezi „folk“ a „folklór“. No a Pillars and Tongues mi připomínají folklór nějaký tajemný civilizace, dávno ztracený v prostoru i v čase (takže je technicky vzato blbost, aby mi to PŘIPOMÍNALO něco takovýho, ale to je jedno... ach, ta přízemní logika!). Zvuková plocha bez souřadnic a bez hranic, pod níž to bublá, cinká a žije, a nad níž se vznáší neuvěřitelně čistej vokál Marka Trecky, kterej jako by se přímo během písničky rozpomínal na nějaký prastarý žalmy a modlitby. Něco z toho voní primitivní a syrovou PODSTATOU hudby Zomes, něco z toho míří do říše Dead Can Dance, já coby milovník Nico tu nacházím spoustu paralel i s touhle královnou noci.

Novinka „End-dances“ má oproti „The Pass And Crossings“ (2011) tradičnější strukturu, skladby tu začínají a končí, ale Pillars and Tongues neztratili naprosto nic ze svý hypnotický uhrančivosti. Je to pro mě bezesporu jedna z nejoriginálnějších kapel současnosti a připadá mi podivný, že se tohle trio pořád pohybuje jaksi na pokraji zájmu. Jako by si Pillars and Tongues sami nemohli vybrat, jestli pokračovat ve světě duchů, nebo na naší straně zrcadla. Nevadí, já za nima půjdu kamkoliv. Jsem strašně rád, že i po těch tisícovkách naposlouchanejch desek se pořád najde něco, co mě naprosto okouzlí a naprosto nadchne. Pillars and Tongues jsou přesně ten příklad.

Celá deska k poslechu TADY.