Moje žena měla na koncertě Grails zajímavej postřeh. Říkala, že skoro každá kapela má nějakýho lídra (a nemusí to nutně bejt frontman!) u kterýho na pódiu tak nějak tušíš, že to celý vede. Což není nic negativního, to je prostě fakt. A že prej Grails jsou výjimečný v tom, že tam nikdo takovej na první pohled není, takže se to z konceptu „kapela“ posouvá do konceptu „kolektivní proud vědomí.“ Přišlo mi to hodně trefný a okamžitě se mi vybavili i Pontiak. I tohle trio je totiž ve svým nejčistším základě naprosto „trojjediný“.

Bratři Van, Jennings a Lain jsou tři předčasně plešatějící borci, který DOHROMADY dělají muziku, žijou na farmě ve Virginii, pěstujou zeleninu, vaří vlastní pivo a žijou ŽIVOT. Jejich hudba je nejvíc ze všeho spojená s přírodou. Nemá cenu vyjmenovávat kapely, z kterejch Pontiak vycházejí a kterejm svým zvukem skládají hold: spíš se hodí zmínit vůni hlíny na čerstvě zoraným poli, kouř posledního podzimního ohně, studenej jarní vzduch hned po ránu, večerní výlety usínajícím krajem... Pontiak jsou soundtrack těchhle prchavejch a věčnejch chvil. I když to zní úplně pitomě a pateticky, a pět minut jsem teď přemejšlel, jak se tomu vyhnout, nelze jinak: Pontiak jsou OSLAVOU ŽIVOTA.

„Innocence“ je už sedmá velká deska Pontiak a musím férově zmínit, že není lepší, než předcházející „Echo Ono“ (2012), z který jsem se – proč to nepřiznat – naprosto posral. Ale bacha: „Innocence“ je STEJNĚ DOBRÁ, což jsem vůbec nepokládal za možný, protože jsem měl za to, že desky typu „Echo Ono“ jsou kapely schopný natočit maximálně jednou za život. Spletl jsem se. „Innocence“ má stejnej drajv, ponor, opojnou vůni, euforický riffy a má snad ještě lepší, syrovější zvuk. Je prostě FAKT stejně dobrá jako „Echo Ono“ – a to je svým způsobem neuvěřitelný. Strašně to žeru.

KAPELA = PONTIAK. Takhle to platí v mým vnímání muziky a světa. Kurva tohle je epochální album. Díky za něj!