Asi se shodneme na tom, že tohle je divnej svět. A že každý z nás podvědomě hledá cesty, jak z něho alespoň na chvilku uniknout. Někdo má drogy, někdo meditace, někdo toulání se v přírodě, další knížky nebo filmy, nebo jen svou vlastní představivost. A já tohle všechno chápu, včetně těch drog. Najít alespoň na chvilku zvláštní klid duše, kdy se cítíte jinak než obvykle je fascinující věc. Kromě pár věcí vypsaných výše, u mě pdobný stav dokáže vyvolat i pár vyjímečných desek. Jednou z nich, tou nejvíce překvapivou, je i „Maker“ od Pontiak.

Kapela, která si dala jméno podle auta mě musela chvilku tahat za nohavici, než jsem překonal jistý odstup. Všechno se zlomilo ve chvíli, kdy mi je s potutelným úsměvem doporučil Vorel a dodal mi tuhle desku na Thrill Jockey. Pak jsem si okamžitě vzpoměl na Papéna a jeho přátelkou přednášku o tom, že na Thrill Jockey vychází jenom super věci , který tady ovšem nikdo nezná, snad kromě Daniela Higgse. No a jelikož oba tyhle kujóny považuji za odborníky na slovo vzaté, dal jsem Pontiak šanci. A rozhodně to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí za poslední dobu (ne, že by jich bylo zase tolik). Už podle úvodních tónů jsem věděl, že tahle deska bude fungovat jako hypnotická spirála. Nálada podobná Pleasure Forever, ale více psychadelická a vycházející s klasičtějších rockových postupů. Zvláštní houpavý rytmus, který umějí dokonale zůročit třeba Black Heart Procession nebo zmínění Pleasure Forever je na „Maker“ okamžitě chycen do výrazných kytarových melodií a on si s nimi jen tak pohrává. Tyhle dva prvky se až záhadně skvěle doplňují a dávají si navzájem prostor tam, kde to dává smysl. Kytarový sound je velmi bohatý a plný, zároveň však ani náznakem přeprodukovaný na úkor podstaty riffů. Zcela jasná inspirace v 60. letech, která mě občas tak leze na nervy tady funguje dokonale a to hlavně při delších lehce improvizačních výletech jako např. ve skladbě „Maker“, která otevírá druhou stranu desky. Všemu vévodí perfektně položený vokál, který zvýrazňuje kytarové linky vždy na těch správných místech. Pontiak mají evidentně velký dar napsat zadumané a přitom silné skladby, které mají hloubku i zapamatovatelnou melodii. Velmi se tím přibližují tomu, co dělal Neil Young s Crazy Horse a to myslím zcela vážně. Nepatetická osudovost jejich výpovědi ve vás dokáže znovu otevřít dávno zapomenuté věci a navíc vám pomůže se s nimi smířit. A to je něco, co mě nepřestává fascinovat, protože ve své podstatě by to měla být vlastně „jen“ muzika. Fakt hustý……….

Pontiak budou hrát 15.3. na Sedmičce spolu s Wive, White Hills a Bombee. Pro mě je to jeden z nejočekávanějších koncertů letošního roku.

http://www.thrilljockey.com

http://www.myspace.com/pontiak