Prvnímu máji, který si připomínáme na památku zavražděných chicagských dělníků, se říká Svátek práce. Většinou je vykládán jako oslava práce a jako takový se dnešním vládnoucím hodí stejně jako těm bývalým. Opravdu: dnešní systém opěvuje námezdní práci neméně halasně, jako to dělal ten předlistopadový. Pro tehdejší byl největší hodnotou klid na práci a prvomájovými mávátky se oslavovali nejlepší pracovníci, dnešní systém volá po pracovní disciplíně, ukázněných zaměstnancích a zvyšování produktivity práce. O lásce k práci se přesně před rokem přesně na tomto místě rozpovídal premiér Zeman.
Fajn. Bezva. Oslava námezdní práce. Láska k námezdní práci. Může to někdo myslet vážně? Kapitalisti, politici, manažeři a psychologové z personálních oddělení jistě ano: ti mají své důvody, proč nás nutit pracovat přesčasy, být oddaní svému zaměstnavateli a cítit se ve vtíravém sevření „naší“ firmy jako v jehovistickém ráji. Ale co my ostatní? Vzpomeňme si, byli jsme v tom včera – a zítra to na nás čeká zase. Zápasíme se stresem a otupující otročinou u výrobních linek továren zahraničních investorů, se sladkokyselým úsměvem předstíráme dobrou náladu před zákazníky ve fast foodech. Postáváme s reklamními letáky na ulici, jsme levným hadrem na koštěti v hypermarketech, přetvařujeme se před šéfy v kancelářích. Stydíme se za to, že nemáme tvrdé lokty a že v nás zůstala lidskost, která se do kapitalismu nehodí. A nebo se na tuhle důstojnou budoucnost připravujeme na školách a učňácích.
Oslava námezdní práce? Oslava toho, co pro nás znamená jen odcizení, stresy, přetvářku, otročinu a ztrátu důstojnosti?
Když se vracíme z práce, máme akorát tak na to, abychom se najedli, chvíli se odreagovávali před televizí a pak načerpali síly do dalšího pracovního kolotoče. Mnohým ženám se do toho jaksi samozřejmě připočítává ještě i druhá, neplacená směna v domácnosti. A druhý den znova. Tvoříme bohatství společnosti, bohatství, které ale připadne kapitalistům a které si od nich po šichtě v hypermarketech zpátky kupujeme. Za peníze, pěkně z ručky do ručky. Tak, jak to chodí za kapitalismu všechno.
Jistě – potom jsou zde ti z nás, kteří to štěstí, že by kapitál potřeboval jejich pracovní sílu, prostě nemají. Přežívají na podpoře… aby nakonec vzali tu nejhorší námezdní práci a při první výplatě zjistili, že mezi mzdou a podporou je rozdíl jen té dřiny, kterou si ji vydělali.
V roce 1886 požadovali dělníci v Chicagu osmihodinovou pracovní dobu. Dnes, víc než po sto letech a neskutečném technologickém rozvoji, máme štěstí, děláme-li v práci 8 hodinovky. Mnoho jiných zde totiž zcela běžně dělá 10 či 12; a jste-li pracující ze Slovenska či Ukrajiny, tak i 14 až 16. Vypadá to jako nesmyslný svět: po sto letech, kdy se vyrábí za pomoci počítačů a automatů, jedni z nás ztrácejí čas ubíjející a zbytečnou prací, zatímco ti druzí jsou nezaměstnaností vytlačováni mimo společnost. Šílené a nesmyslné: za těch sto let se lidstvo naučilo létat na Měsíc – ale nedovede dát střechu nad hlavou a důstojný život každému!
Nesmyslné? Jen zdánlivě. Logiku to má – kapitalistickou logiku. Pochopíme ji, uvědomíme-li si, že kapitalismus se neřídí potřebami lidí, ale ziskem. Pochopit ji můžeme – a dokonce bychom měli. Nikdy ale přijmout!
Právě proto jsme libertinští komunisté – nechceme, aby se z nás všech stal jeden hrozivý šašek Ronald MacDonald, nechceme se identifikovat s životem podle reklam. Desatera loajálního zaměstnance nepřijmeme nikdy za své, stejně jako recepty politiků – ochránců kapitálu a řeči o tom, že máme stejné zájmy se zaměstnavateli. Odmítáme nedůstojnost námezdní práce pro zisk kapitálu i bídu nezaměstnanosti. Chceme zrušit současné prašivé společenské vtahy, které z nás dělají odcizené a soupeřící konkurenty, chceme zrušit výrobu pro zisk.
Libertinský komunismus pro nás není nějakým abstraktním ideálem. Bojujeme za něj, protože je to pro nás věcí poznané potřeby: bojujeme za něj kvůli našim zkušenostem z nedůstojného života za diktatury kapitálu.
Nejsme utopisté. Utopisté bychom byli, kdybychom věřili, že nám důstojný život přinesou odcizené vztahy kapitalistické společnosti. Proto chceme usilujeme o vytvoření hnutí, které bude stát na jiných hodnotách, o libertinský komunismus, v němž výrobky již nebudou předmětem obchodu a v němž, zdůrazněme to právě při dnešním Svátku práce, zmizí odcizená, námezdní práce. O beztřídní a bezstátní společnost, která se nebude řídit ziskem, ale potřebami každého
Více na old.czechcore.cz
|
