(Epitaph Records)

S mírnými rozpaky jsem zaznamenal skutečnost, že Quicksand po 22 letech od desky Manic Compression vydají novou nahrávku. Se stejnými rozpaky jsem přijal i informaci o reunion shows Jawbreaker. Na koncert bych šel, novou nahrávku oželim a to, co pro mě znamenaj ty starý, nechám tak.

První vlašťovky (Cosmonauts a Illuminant) z Quicksand novinky mě nenechaly rozhodnout, na kterou stranu vah se přiklonim. Při prvních posleších celý desky (díky Pedro!)  jsem byl mírně znuděn. Fakt mi to přišlo utahaný a řikal jsem si "jak jsou starý a nudný" (problém kluka těsně před třicítkou, co ještě uplně nevyšuměl, ale už je ochotnej přijmout vláčnější skladby). A postupem času jsem přicházel na to, že kdyby takhle zněla moje kapela dneska (a bylo by mi kolem padesáti), asi bych byl spokojenej. Mám rád tuhle muziku a vyšlo najevo, že Quicksand přirozeně ušli kus cesty od rozpadu v roce 1995 a prvního reunionu v roce 1997. Údajně byla v tý době na cestě třetí velká deska a věřim, že minimálně některý její fragmenty uzrály v čase a našly si cestu na desku Interiors v roce 2017. Quicksand měli i ve svý éře tu výhodu, že to nezní tak přiblble jako Alice in Chains nebo Pearl Jam. Ale i ty dobový střípky grunge se spojí v celek a zní to fajn. Až je mi líto, že si nemůžu vybavit žádnou podobnou aktuální českou kapelu (snad kromě Jaywalker). Čas dávno odvál Clean Slate a především Landmine Spring (oboje mám hodně rád - a mimochodem, obě kapely mají názvy podle skladeb Quicksand - možná dílo náhody, ale nemyslim si, že uplně..).

Střední až pomalejší tempo dvanácti rockových skladeb (dalo by se použít slovo "kompozice"?!) s klasickym vokálem Waltera Schreifelse odněkud z universa. Kdyby holky a kluci z úřadů a reklamek poslouchali na Spotify víc Quicksand než Audioslave a Mansona, byl bych asi víc smířenej se světem, ale co je mi do toho, co si kdo cpe do uší.

Co mi ale na týhle kapele vždycky přišlo hodně zajímavý, je řekněme žánrový vývoj ze zběsilý rychlosti Gorilla Biscuits (a pulzace Bold, Beyond..) do pecek v podstatě klasickýho moderního rocku. Asi si dokážu představit pozadí a fungování tehdejšího hudebního průmyslu - první dvě velký desky Quicksand vyšly na majors - a v podstatě rozumim i tehdejšímu kurzu kapely. Doba se ale změnila a proto třetí deska Quicksand vyšla na Epitaphu, což vyvolává další námět na diskusi, jak moc to je nebo není velkej label. Ve finále je to v těchto časech a u velikosti týhle kapely trochu jedno. Dřív jednotilo i rozdělovalo MTV, dnes štafetu převzalo Spotify. Další otázky, který souvisí. A je fakt, že spoustu lidí by bez MTV ani Spotify tehdy ani dnes netrávilo čas ve zkušebnách hraním punk rocku. A pokud někdo v roce 1991 viděl v Praze Gorilla Biscuits i Quicksand, závidim.

Suma sumárum, od devadesátejch let Quicksand trochu zvolnili a je to příjemný. Nová deska Quicksand není dechberoucí na první dobrou. Nejsou tady "hity" jako Head to Wall nebo Fazer, ale je to řemeslně výborně zvládnutá práce a hodně příjemná deska na poslech, pokud se s ní trochu naučíte zacházet. Quicksand pro mě neznamená kapelu pro poslech (první 7" a první dvě desky tvoří silnej trojúhelník) při každý příležitosti. A myslim si, že tak je to v pořádku. Trochu mě mrzí, že hudební periodika novinku opomíjejí nebo jich čtu málo. Apriorní skepse nakonec odezněla a mám radost z toho, jak na mě Interiors působí. Tip: Normal Love.

P.S. Pokud by někdo rád zkusil hrát podobnou muziku a mezi jeho zájmy a koníčky nepatří stát se za každou cenu rockovou hvězdou od Aše do Jablunkova, pište na honzastelcik@riseup.net Díky.