Mám docela těžkej úkol. Poté, co tady pan Banán dokonale popsal náladu „The Bells“ od Nilse Frahma, měl bych se pokusit o to samý v případě „The Book Of Leaves“ od Rachel Grimes... A myšlenky a nápady se přitom rozbíhají po obrazovce počítače stejně jako tóny piana v tichý místnosti. Tak nejdřív třeba fakta: „The Book Of Leaves“ je instrumentální album Rachel Grimes, která na sebe upozornila coby členka Rachel´s. V hlavní roli je tu piano, doprovázený čas od času zvukama, „posbíranejma“ v přírodě.

Rachel´s jsem propadl někdy v 90. letech, když vydávali na Quarterstick. Dodnes vlastně nevím proč. „Vypadalo“ to jako vážná hudba (což nikdy nebyl a není můj šálek čaje), znělo to jako vážná hudba, ale bylo taky sakra jasný, že to není „vážná“ hudba. Rachel´s v sobě prostě ukrejvali něco uhrančivýho, magickýho: jejich skladby měly osudovou sílu a taky strašně temnej odstín.

Rachel Grimes si některý z těchhle atributů přenesla i na svojí sólovou dráhu (na níž mimo jiné pomáhala s deskama Dianogah, Shipping News, Shannon Wright a dalších), „The Book Of Leaves“ je ale na rozdíl od desek Rachel´s mnohem jasnější a jakoby ozářená měkkým světlem. Piano mě vždycky přitahovalo – pro mě coby hudebního dřevorubce a analfabeta je prostě fascinující pozorovat prsty na klávesnici a poslouchat ty úžasný tóny. Proto jsem měl vždycky slabost pro Black Heart Procession nebo i Psí vojáky. Na „The Book Of Leaves“ navíc nejsou žádný „rušivý“ místa v podobě dalších nástrojů nebo zpěvu. A tak to vlastně stačí. Tohle je „nahá“ a úplně syrová muzika. Přesně, jak to mám nejradši.

Když je celej svět proti vám, tahle nahrávka vám bude tiše vyprávět a šeptat. Člověk někdy nemusí úplně rozumět, stačí jen ten pocit blízkosti. Babí léto 2010 budu mít asi už navždycky spojený s „The Book Of Leaves“. Rachel Grimes hraje s Nilsem Frahmem 28. září na Dobešce.