LP (Papagájův Hlasatel Records)

Hele tohle je nerychlejší punk v Československu.
Nekecej! Fakt?!
Vole nekecám! Říkaj tomu hardcore, je to nářez.
Pusť to.
Hned první skladba tě vystřelí z tepláků.
Ta holka řve jak moje máma, když fotr přijde z hospody úplně na hadry.
Hele to mi nahraješ.
Jasný!
Smázneš Citron z kazety na které se předtím točil Olympic a před Olympic zase Abraxas a taky možná i Argema, do svýho sešitu o muzice nadepíšeš stranu - hardcore a velkým písmem RADEGAST.
Otevřels nový prostor, extrémní muziku, to, že jsi teprve na začátku zjistíš hned jak ostatní kamarádi začnou vozit nově nahraný kazety ze škol v Praze, Brně, Ostravě... ale dnes, dnes ještě ne.
Dnes hltáš ten rachot, ty podivný postupy na kytaru. Ten zvuk je hroznej, jenže je takovej, takovej opravdovej. Autentickej. Jednoduchý, stručný a praštěný. Hodně praštěný. Divočina. Ohodnoceno během dvaceti vteřin. A ten zpěv. Toto je extrém.
Takže když chceš hrát tady ten hardcore, tak se musíš naučit pořádně řvát!
"Budíček", "Vyvrhel", "Bejrút - Ráno místo budíku, tě vzbudí těžký kulomet...".
Přesně tak, řvát!
Podobných příběhů mohlo napříč ČSSR/ČSFR proběhnout bezpočet, Radegast byl rychle pojmem široko daleko a právem si ho zasloužili, nejen proto, že bys takových kapel nenapočítal na prstech jedné ruky. Zřejmě byli první a dobře že přišli.

První demo je nahráno v poměrně polních podmínkách přibližně dva roky od vzniku kapely a ještě než začnete rozplétat směsice akordů a nasávat zvuk, naprosto bez diskuze vás rozseká zpěv. Zpěvačka Dana Kalousová zpívá ve třech polohách a tak se mezi hrubým naštvaným zpěvem, který se naučila při lekcích v místní putyce, mísí malá nejistá školačka stejně jako sebevědomá pěvkyně. Nevím zda to bylo zcela plánované, každopádně nálada jednotlivých písní tak získala naprostý punc originality. Teprve pak začnete vnímat chytlavé punkové riffy zahrané na dřeň, hnané rychlostí bicích a pobublávající nezkreslené baskytary.
Přestože má demo poměrně kanální zvuk (na mé kazetě to nebylo o moc horší), v hudbě se za chvilku zorientujete velice dobře. Zvuk kytary je surový, neotesaný, jednoduše dřevní, zvuk odkudsi z trubice. Milan Jonšta psal, že v té době jeho kytara zněla jako porouchaný vysavač, samozřejmě s dnešní paletou zvuků srovnávat nelze, ale přihlédneme-li době, domácím podmínkám, jedovatější zvuk snad ani mít nemohl.
Je to punk rock zahraný na maximální rychlost a vyjímkou jsou jen skladby "Vynálezci" a “Zbyteční", vnášející do nahrávky dema nikam nespěchající beatovou náladu. Zejména píseň “Zbyteční", která s užitím klasického rocknrollového riffu a následného přecházení až do noise rockových poloh dokáže velice lehce zamotat hlavu. Chvíli mi trvalo přijít na to, proč se právě tato skladba neobjevila na druhém demu, než jsem si uvědomil, že část textu se stala základem pro napsání skladby "Marná snaha".
Druhé demo je sice rychlejší, víc hardcore ale jak tenkrát tak dnes jsem trochu zklamaný z absence zpěvačky. Co už, lidé do kapel přicházejí aby pak následně odcházeli, to nezastavíš.
I tak své hymny demo má a nelze jednoduše říct, že by střelka vah v oblíbenosti obou nahrávek nebohla být ve vyrovnané pozici.
Druhá polovina "Pubertální deprese" je natolik silná, že jsem dojat pokaždé kdykoliv skladbu slyším. "Nikomu nevěř" nebo "Zlý den" jsou surový hardcore punk vypalovačky v B.G.K., Negative FX, FU's duchu a finální chaos nazvaný "Hovno" pak jako by z oka Sore Throat vypadl.
Divoké skladby někde mezi 1 až 2 minutami ve snaze dosáhnout kvality svých oblíbených kapel odsejpají jedna za druhou a i když jde o poměrně zdařilé hardcore kompozice, hudba v průběhu ukazuje jak silný má Milan Jonšta skladatelský rukopis a jak moc je v hudbě Radegast původní punkový feeling zachován.

Závěrem dvě poznámky.
1. Zvuk nahrávek obou demosnímků zůstal nezatížen dechem moderní doby a byť se vynořilo několik negativních reakcí, sám za sebe jsem rád, že zůstalo při starém i když to může být jen závanem nostalgie.
2.Obal desky, ač vznikl moderní cestou, má patinu starých časů, z vnitřní přílohy si můžete přečíst historii kapely tak jak ji sepsal Milan Jonšta, na druhé straně pak prohlédnout dobové fotografie z archivu Štěpána Stejskala. Přiznám se, bych byl vděčný za náhledy původních obalů a především možnost přečíst si všechny texty které uvnitř nenajdete. Chápu, zpěvákům je rozumět celkem dobře, i tak se nedokážu zbavit dojmu nekompletnosti.

PHRHQ

PHRBC

ČTBIGBIT