Rob Crow z Pinback vydal novou sólovou desku. Na její zadní straně je napsáno "13 depressing pop hits". A je to tak výstižné, že by tím mohla tahle recenze skončit. Na druhou stranu je však "He Thinks He´s People" tak nádherně vrstvená a okouzlující, že si rozhodně zaslouží ještě pár slov navíc.
Rob Crow se po rozpadu 3 Mile Pilot v polovině 90. let vydal svou cestou. Šel po ní ještě se Zachem Smithem, ale stejně jako Pall Jenkins se vlastně nikdy opravdu nevzdálil z té původní, což dokazuje i to, že se na ní nedávno všichni tři zase vrátili a to s takovou grácií, že to dodnes nechápu. I proto, že se zdá, že těmhle chlápkům prostě nemůže dojít inspirace. Jakoby jejich životy čerpali energii ze smutku a zklamání, obyčejných životních situací, které všichni známe. A když k nim dojde, máme většinou problém o nich mluvit, chápat je a vyrovnávat se s nimi. Rob Crow to má asi úpně stejně, ale na své straně má jednu naprosto zásadní schopnost - všechno to říct prostřednictvím své muziky a navíc způsobem, kterému rozumí i ti, kdo ji poslouchají. Alespoň u mě to tak tedy vždy bylo a ať už to byly desky 3MP, Pinback nebo první Robova sólovka, vždycky to byla doslova antidepresivní medicína. A to i přes to, že jsou vlastně nasáklé trochu temnou melancholickou náladou a jsou všechno jenom ne opravdu veselé. Ale je to asi jako když se sérum proti hadímu uštknutí vyrábí z hadího jedu a je to jediná cesta k tomu aby fungovalo. S "He Thinks He´s People" je to úplně stejné. Náladou i postupama je tahle deska samozřejmě velmi blízsko Pinback. S obrovskou lehkostí napsané i zahrané songy, protkané křížem krážem výraznými melodiemi, které ale nikdy neztartí svou civilnost a obyčejnost, která se odráží i v obalu. A přestože je v nich občas opravdu hodně zvláštních nápadů a postupů, od začátku do konce jim rozumíte, dokážete v nich číst a necháváte se jim vést. Tady byla vždycky největší síla Roba Crowa, v tom, že přestože by z toho všeho díky svému nespornému hudebnímu talentu mohl udělat totální exhibici, za 20 let se to vlastně nikdy nestalo. Jakoby se vždycky chtěl dopracovat k úplně čisté výpovědi o tom, co ho zrovna trápí a hudbu použít jako její součást a ne něco, co má být jejím doprovodem. A přesně tohle se mu dokonale daří i na aktuálním albu, což mu však nezabraňuje si opět hrát s náladou, emocemi a nápady a skládat tak pestrou mozaiku songů, které ovšem drží pohromadě jeho osobnost a silný a nezaměnitelný rukopis. Občas hraje jen na akustickou kytaru, jindy mají songy s houpavou rytmikou a výrazným vokálem téměř totožný rukopis jako Pinback a v jednom momentu se Rob vydá dokonce k lehce tepavému elektronickému soundu, což mi trochu evokuje Enon nebo Blonde Redhead na jejich starších deskách. No a pak je tu samozřejmě naprosto uhrančivý vokál, který v sobě má vntřní pokoru a zároveň obrovskou sílu a vlastně se tam přesně zrcadlí Robova citlivá duše a zároveň vizáž zarostlého hromotluka v triku Venom nebo GG Allin. Kdyby jste se na to dokázali podívat bez souvislostí, je to vlastně opravdu tak trochu pop - silné a chytlavé písničky s melodiemi, ale naštěstí v sobě pořád mají tu outsiderskou osudovost, silnou touhu žít život jinak, pochopit, co se kolem nás děje a pomáhat sobě i ostatním. Někdy to naprosto stačí k tomu, aby váš život byl šťastnější.
Rob Crow se po dlouhých letech ukáže znovu v ČR. Pinback budou hrát 13.11. na Dobešce a bude to jejich první klubový koncert u nás. A jelikož jsme je před pár lety viděl v Berlíně, rovnou říkam, že to bude životní zažitek. A navíc si nemohli vybrat lepší roční dobu.
http://temporaryresidence.com/bands/robcrow.php
|
