Říkal jsem to už mnohokrát, ale klidně to zopakuju. Myslím, že domácí scéna produkuje v posledních letech vynikající kapely a desky. A když se na ně podíváte trochu z odstupu, je celkem zřetelně vidět i jejich stylová různorodost. A přestože základy a kořeny drtivé většiny z nich jsou v hc/punk scéně, těch opravdu hardcore punkových mezi nimi vlastně tolik není. Nechápejte mě teď špatně, nehodlám se tady pouštět do kádrování a posuzování toho, co je pravověrný hard core a kdo ho zradil. Jsem naopak rád, že to vše nestojí zamrzlé na místě a přijde mi i přirozené, že jak mnozí nasávají stále další a další vlivy, vznikají nové fůze, které bourají zavedené šablony a představy o tom, jak by měl hardcore znít a vypadat. Přesto jsem v určitou chvíli neubránil pocitu, že je toho metalu, experimentu nebo naopak nihil párty přístupu přeci jenom možná trochu moc. Začlo mi chybět něco, kde první co mě napadne nebude výraz "cool", ale "autenticita". A do toho přišla velká deska Rožava.

I tady jsem se napřed snažil vytvořit si pro ni nějakou škatulku, ale když jsem si ji poprvé pustil z vinylu a vzal do ruky obal a booklet, došlo mi, že to fakt není důležitý. Navíc by to stejně asi ani nešlo, protože těch vlivů je tam tolik a pracuje se s nimi tak unikátně, že si nakonec Rožava vytváří svůj naprosto specifický styl. Tři základní stavební kameny jsou ale i tak celkem zřetelné - rychlý hard core punk s občas až old school feelingem a to hlavně při těch klasických basových rozjezdech. Tady jasně rezonuje tradice českých a slovenských hc/punk kapel z 90. let jako např. Rat Race nebo třeba Svobodný Slovo a neskromně bych tam asi zařadil i ranné období Balaclavy. Nejvíc je to slyšet ve skladbě V troskách popela starých dní, kdy to hlavně rytmika většinou pálí dopředu v energických punkových obrátkách. Naproti tomu následující skladba Nikdy není pozdě je od začátku vystavěna spíše na drásavých emocích a dramatičtejších proklamacích, což naopak evokuje kapely jako Lakmé nebo logicky Remek, abysme zůstali na domácí půdě. V tomto nastavení se procítěné, ale pořád jednoduché vybrnkávačky najednou lámou v rychlé, vybušné skoro až emo violence pasáže. Třetí hlavní inspirační linie je pak nejzřetelnější v poslední skladbě na straně A a to Zlo konzumu, která má i díky svému textu až téměř emo crustovou náladu. Stejně jako u ostatních písniček se ale i tady všechny tyhle elementy potkávají, navzájem se ovlivňují a jak už jsem psal na začátku, ve finále vytváří originální a svébytný vlastní ksich a feeling. Celkově je z nahrávky (i koncertů) trochu cítit, že každý člen kapely má trochu jiný backround, což občas rezonuje v jisté lehounké rozpačitosti. Někdy mi tak přechody mezi jednotlivými pasážemi přijdou trochu křečovité  a na sílu a občas si myslím, že zjednodušení bubenických postůpů by skladbám dodalo větší dynamiku. Tohle vše jsou ale jen maličkosti a navíc si velmi dobře uvědomuju, že bez nich bych pravděpodobně nevnímal celou desku a kapelu zdaleka tak autenticky, abych se opět vrátil k tomu podstatnému, což už bylo řečeno. Všechny tyhle relativní nedostatky totiž jasně přebíjí zarputilost, touha dělat si věci po svém a hledat společnou cestu k vyjádření toho, co si všichni neseme v sobě. Ať už hudbou nebo texty, které jsou zde minimálně stejně důležité. I v nich je občas naivita, pochybnosti a nejistota, ale zároveň dodávají odvahu se postavit proti tomu, co nás obklopuje, pojmenovat to a nebát se s tím bojovat. Minimálně pro toho, kdo je napsal. A to jsem vždy v hc/punku vnímal jako tu největší sílu. Vem nástroj nebo mikrofon a změň svůj život. Tady to platí na 100%. Tím je vytvořena síla, které se sebelepší riff nebo stylizace nedokže vyrovnat.

p.s.

Obal, který dělala Lucie Schauerová je super!

https://rozava.bandcamp.com/