|
(Mandala)
Hari bol! Strašně jsem se na to těšil. Ray Of Today aka Raghunath vydal svoje memoáry letmo týkající rodinnýho zázemí přistěhovalců z Itálie. Starej pán Cappo, Ital milující špagety, fotbal a svojí rodinu se vší láskou i "láskou", co k jeho nátuře patří. Později Rayovy cesty autobusem z Connecticutu na pre-hardcore show na Lower East Side. Přátelství s floutkama typu Harley Flanagana (je dobrý mít v 16 někoho takovýho na svý straně, ale nevybízel by mě na první pohled k přátelství) - přátelství skrze rodící se scénu, kterou v NYHC spolu s Johnem Porcellem (můj oblíbenej tukan) pomohli převrátit vzhůru nohama skrze clean-cut & clean-living positive hardcore. Tak jak se to hrálo. Bořit zdi, nezavírat oči. A protože Ray bořil zdi a nezavíral oči před ničím, nejspíš to ho přivedlo na myšlenku odletět. Popis: září 1988, vlak uprostřed Indie a moje představy jsou naprosto jasný. A doufám, že to fakt bylo tak, jak to v hlavě vidim.
Tahle knížka není o punk rocku tak, jako o duchovní cestě a spiritualitě. V roce 2024 mi nepřijde zcestný věšet to na hardcore portál. Tyhle zdi jsme už snad dávno zbourali. V roce 1992 bychom se o tom nejspíš bavili jinak. A-Kontra moc dobře všechno ví... Taky jsem se pokusil zdi v sobě zbourat několik let nazpátek. Nepovedlo se mi to zcela, ale v Berlíně ta zeď taky pořád stojí. I když z naprosto zřejmýho důvodu. Můj důvod tu zeď, který dělí punk a spiritualitu, je založen na odmítnutí vyšších autorit. A přesto si ve spiritualitě dokážu něco svýho najít. Hlavu mám vlastní, Vishna můj ashram ještě nezdobí, na Krišnově dvoře jsem ještě nebyl, kirtany nepořádám ale prasádam mám moc rád. A Góvinda je fajn.
Knihu mohu doporučit, pokud jsi punk rockový fanoušek-historik a pokud máš předsudky menší než větší. Šest let mnichem je něco, co si nedokážu představit, naprosto ukotven v materiálním světě, kterým částečně pohrdám... Nepotřebuju vlastnit všechno, vůbec ne. Něco ale přece. A celou knihu kladu si otázek, zdali bych dokázal všechno a všechny tady zahodit za sebe. Při představě, že si uvědomuju, jak moc mám rád, když mi někdo říká co kdy a jak mám dělat. "Udělat rozhodnutí" bude odlišný, když je ti dvacet dva a v roce 1988, než třicet šest v roce 2024. Becoming a monk pro mě není téma. Přesto mám pocit, že jsem se opět trochu "poučil", jestli se to dá vyjádřit pregnantním a blbým výrazivem. Přečeteš si věci, kterým lze těžko věřit z pozice scenestera. Jedno jestli v roce 1988 nebo 2024. Přečteš si dodržování zásad na tour, ukončení Youth Of Today, geneze Shelter a Better Than A Thousand. Jak je to s dočasným Rayovým odklonem od sXe a koncem BTA1000 se ale nedozvíš. Lze být oddaným a zároveň otcem a manželem (lze), lze jezdit na tour (lze s kompromisy), lze žít v chrámu (samozřejmě)? Dozvíš se, že prvnotním duchovním otcem a iniciátorem přeměny v Ragnunatha byl Flanagan.
https://www.youtube.com/watch?v=4xRFv7A9YrE
Pokud se kniha dá ilustrovat písní, je to "Song Of Brahma". It was 2:30 a.m. in an empty warehouse parking lot in Buffalo, New York, and all I could feel or hear or see were the fists pummeling my face - punch after punch after punch - the silhouette of a gun pointed at me, a loud crack as something hard smashes into my head, then my knee, copper in my mouth, hot blood in my eyes. Když vyšla re-edice "When 20 Summers Pass", vyhledal jsem pointu textu a knížka ji ještě víc rozšířila, čímž se tenhle song stal jedním z nejoblíbenějších (spolu s "Letter To A Friend"). "Take me today!" Closed my eyes and prayed As the Song of Brahma Was running throught my mind It never It never seems that this world's a dream. Kdo ví, nad čím je čas přemejšlet, když se věci dějí.
Knihu doporučuju. Asi jsem čekal malinko víc, hlavně o muzice. Ale o tom to primárně bejt nemělo. Půjčím si větu, kterou Ray v doslovu věnoval Mobymu. Thanks to Ray for the music, message, and example.
P.S. Kdyby to někoho zajímalo, tak takhle si představuju trans energii punk koncertu (21:22).
https://www.youtube.com/watch?v=3YN7w_Dr7Ec
|
