LP ( Papagájův Hlasatel Records )

Kapelu jsem úplně poprvé zaregistroval někdy počátkem 90. let, když jsem se v čerstvě porevoluční euforii s čírem na hlavě poflakoval po Brně, navazoval přátelství s dalšíma punkáčema z různých koutů země a prožíval svůj noufjůčr příběh. V průběhu času se mi přirozeně v povědomí zastínili přílivem dalších jmen punkových kapel...
Pozoruhodné je, že na kapelu, která nikdy nevydala žádnou oficiální nahrávku, je kolem jejich existence stále poněkud živo, a jak vidno nyní, neunikli ani archivářskému oku PHR, kteří zkompilovali jejich  obskurní nahrávky ze zkušebny a vydali na vinylu.
Čas, a s ním spojená únava materiálu, je neúnavný protivník, takže kvalita nahrávky utrpěla spoustu šrámů, je snad ještě horší než znovu vydaná dema Radegast, přesto stále poslouchatelná. Přečetl jsem si na tohle téma několik nevraživých reakcí, i tak faktem zůstává, že ať si tohle přehodnotíte jakkoliv, máte jenom dvě možnosti.
Stalinovy oběti vznikli na konci předposlední dekády dvacátého století, socialismus ve východní Evropě slábl, a s ním přibývalo možností jak vyjádřit své frustrace, znuděnost i chtíč vyřádit se a hlavně „ chtěli jsme srát komunisty“.
Vinyl kompiluje 13 skladeb, které jsou celkem šikovně řazeny, takže ve výsledku nahrávka nenudí. Na místní podmínky a dobu vzniku jde o celkem solidní rachot, který není úplně jednotvárný, ani žádný sladký bigbít. Jednoduché punkové vypalovačky střídají chmurné monotónní skladby s hodně garážovým soundem a nutno říct, že i po třech desetiletích dokážou některé z nich velmi zaujmout.   Za mě jsou jednoznační vítězové Revoluce, Myslíkova ulice ( především zpěv na hranici příčetnosti)  a Krysy. Naopak u úvodních Punkovic skřípu zuby téměř pokaždé, i když se mi líbí riffem, naprosto to zabil zpěv. Text je fiktivní svět pohody a tak mě napadá, že podobným sentimentem se nechali unést i daleko skloňovanější kapely jako např. Visací Zámek, SPS nebo Radegast, což jsem nikdy moc nevítal, ale přiznám se, že k dané době to naprosto patří a nebylo by zcela fér hodnotit okem přítomnosti.
Stalinovy oběti nevyčnívají díky překotné virtuozitě, dokonce ani texty nejsou nadmíru výjimeční, spíš naopak, jejich skladba je prostá, spontánní a v mnoha případech sprostá, naivní ale i opravdová a upřímná. Je v nich touha po volnosti stejně jako reflexe politických změn, pubertální vzdor, nastavené zrcadlo falešné morálce, dospělosti měnící se v karikaturu sebe sama stejně jako touha upozornit na sebe a nestát v davu.
Projev kapely tak vyzařuje jisté fluidum, které je víc než cokoliv, co by se dalo vyjádřit instrumentální vyzrálostí.
Vlastně by mne zajímalo jak by jejich tvorba zněla, kdyby byla zaznamenána v profesionálním studiu, zda by ztratila tah na branku stejně jako se to podařilo několika jejich souputníkům nebo naopak by byli schopni zachovat tu jedovatost jejich demosnímků ze zkušebny?
Obal desky je stylový, přední strana všem nechvalně známá megalomanská "fronta na maso”, dokončena v 1955, aby o sedm let byla zničena viz zadní strana. Na vložené příloze pak najdete všechny texty, strohé informace o kapele a na druhé straně několik fotografií, plakátů a dva rozhovory, které bude lepší číst lupou, samy o sobě nic překotného nepřináší, i tak bych v tomto případě nešetřil papírem...
+/-  super práce, pro PHR opět palec nahoru. 

PHRHQ
PHRBC