Pamatuju si, že na Synergy mě kdysi poprvé upozornil Tomske z Deverovy chyby: „Hráli jsme ty vole s nějakou kapelou z Plzně a to bys měl ty vole vidět.“ Zatím jsem na vlastní oči to potěšení neměl (hodlám to napravit), ale venku je právě debutový CD Synergy – a je skvělý. Není divu, že se to Tomskemu líbí: Synergy jsou jen kytarista a bubeník, ale dohromady dělají muziku ještě asi tak stokrát zauzlovanější, než je právě třeba Deverova chyba.

Abyste mi ale rozuměli: jsem právě ve fázi, kdy mě k smrti nudí celá ta nekonečná armáda kapel, co hrajou něco mezi Dÿse, Lightning Bolt, Cinemechanica, Hella a Don Caballero. Celej ten noisy math-rock, kde je hlavním cílem nasekat co nejvíc not v co možná nejmíň předpokládanejch kombinacích. Je v tom hlava, ale už ne tolik srdce. A mám pocit, že podobnejch kapel je víc a víc (tahle nechuť je ale doufám jen momentální nálada, protože spoustu těch skupin mám fakt hodně rád). No a do tohohle se ke mně dostala deska Synergy, která je přesně z tohohle ranku: zběsilý rytmický zvraty, sprinty po hmatníku, kanonáda not v co nejrychlejším sledu. Jenže bacha – v podání Synergy je to FAKT skvělý.

Hlavní trumf Synergy v porovnání s ostatníma je ohromná dávka energie. Jejich zvuk nepostojí na místě, nervózně těká sem a tam, je jak hyperaktivní šílenec na amfetaminech. „Půlnoční mlsání a jiné radosti“ taky není přehnaně dlouhá deska, takže vás kapela nezačne ani na vteřinu nudit. A oceňuju taky parádní sehranost dua: když podobná muzika není stoprocentně zahraná a začne podvědomě brzdit v nepřehlednejch zatáčkách, je to konec. Synergy tohle nehrozí ani náhodou, snad jen v „Půlnočním mlsání“ mě v jedný z prostředních pasáží ta centrifuga na chvíli vyhodila. Což je jen malej detail v porovnání se strhujícím spádem celý desky.

Takže shrnutí: super kapela, hezkej obal, parádní zvuk od Ondřeje Ježka, první vydavatelskej počit mejch favoritů z Noise Assault Agency Budweiss... Deset z deseti. Kde se můžu přihlásit do fanklubu?