(Domino Rec., distro u nás: Day After)
Ačkoli je možná ještě brzy, troufám si říct, že letošní novinka seskupení Smog kolem charismatického písničkáře, náladotepce a hudebními prostředky skorem minimalisty Billa Callahana, je jednou z nejlepších desek, jakých nám letošní rok nadělil. Ta hudba je až neuvěřitelnou kombinací křehkostí a poutavé vnitřní síly zároveň.
Album pro ty, komu se současný Nick Cave zdá být příliš kašírovaný a pitomý, současný Leopard Cohen až moc sterilní, William Elliot Whitmore moc syrový, Lou Reed nudný. Ano, Bill Callahan a jeho Smog parta jsou další z řady náladotvůrců. Navíc naštěstí těch, kteří to své hrají po svém, s grácií a při tom bez zbytečného tlačení na pilu. Ano, už jsem to v reckách použil nejdenou. V jednoduchosti je síla! A málem bych zapomněl! Bill Callahan k tomu všemu vlastní jeden z nejpoutavějších a nejvíce „sexy „ hlasů, co mezi zpěvoty znám!
Smog se na svých albech dokáže po
hybovat mezi lo-fi hráčstvím, independent music i písničkářstvím. Tady zvolil postupy nejbližší posledně jmenovanému, což mu třeba vysloužilo i označení jako alternativní country a podobně. Ano, klasická akustická kytara je tady skutečně Smogovou nejčastější spolupracovnicí. A člověka poslouchající tuto desku už uchvátí jen to, jak jednoduše a při tom účelně umí BC tenhle nástroj používat. Při jeho kytarové hře nevyčnívá ani jeden tón, úder do strun, nebo akord navíc. A při tom nejde o nějakou strojovou účelnost, ba naopak!
Takhle se hraje třeba hned v úvodní křehce-silné (promiňte, zase se opakuji) Palimpsest, kde kytaru a hlas doprovází tklivé tóny kytary elektrické. Jenže Smog, sebe i nás, dokáže bavit třeba i tím, jak si s drzostí až sobě vlastní dokáže pohrávat s dokola se opakujícími motivy na ploše sedmi minut a při tom pořád bavit a gradovat. Tohle ukazuje třeba v The Well, aby následně zvážněl v nádherné Rock Bottom Riser , kde zpívá mimo jiné o lásce ke své rodině. „I´m rock,“ vypráví tam mimo jiné a tenhle slogan s Callahanovou dikcí se mi již několik týdnů, co album vlastním, nedaří vykouřit s hlavy. A je to dobře. :-).
I Feel Like Mother… je zase z rodu těch, které by moc slušely v repertoáru jmenovaného Lou Reeda, kterému se tady BC hlasově hodně podobá. A klidně si dokážu představit, jak ji mastí i s celými Velvet Underground. Tenhle kousek je také jedním z těch, kde Smog nejvíce využili doprovodné nástroje, o jejichž hráčích bude ještě řeč.
Další důkaz Smog příjemné drzosti? „On si tam píská, jako někde u táborovejch ohňů a mne to nevadí!“ napadlo mne při asi nejvíce country kousku alba In The Pines, kde zmíněné pískání vůbec nepůsobí vlezle a vtíravě. A pak přichází jedna z mých dalších nejoblíbenějších o tom, jak se pije na zajímavých místech, tentokrát Drinking At The Dam, kde se zase moc povedl i vokální doprovod. Jo!
Přestanu nudit popisem songů, protože hudbu je lépe slyšet a půjdeme se podívat na zákulisí alba. Spolu s Billem Callahanem desku nahrával třeba bubeník Jim White, chlápek otřískaný hraním v kapelách jako Dirty Three, či Cat Power a doprovázel také Ninu Nastasii, nebo rovněž zmíněného Cavea. A taky si zapište jméno Joanna Newsom. Tahle dáma ovládá piano, harfu, pokud se nemýlím, je i majitelkou příjemného občas doprovázejícího dívčího hlasu a její důležitost ve studiu při nahrávání byla asi i dána tím, že je Billovou dívkou.
Tímhle bulvárkem taky ukončím celou recku o A River Ain´t Too Much To Love, desce, která se mi poslední dobou objevuje asi nejčastěji v přehrávači, ačkoli já dříve vše co jen trochu zavánělo country vlastně ani neměl moc rád. Stárnu a nostalgičtím? Možná. Pokud je ale toho důkazem třeba až zamilovanost do týhle desky, nostalgičtím rád.
PS. Smog byl také jeden z letošních koncertních majstrštiků, které do Prahy přivezli agilní A. M. 180. Byly jste tam? Já žel ne, ach jo….
Více na old.czechcore.cz
|
