(Guerilla Records, 2006)
Papežštější než papež. Právě tohle heslo si dovolím parafrázovat a pozměnit v souvislosti s výbornou, energií doslova napranou, deskou undergroundového nářezu Špinavý nádobí nazvanou Epitaf.
Tahle deska je totiž nejen jednou z nejlepších záležitostí, kterou jsem zatím letos z produkce domácích labelů slyšel. Pro svou syrovost, upřímnost i naléhavost textů, ale třeba i svou historií a postojem mi Špinavý nádobí (už ten název.. :-) i tohle jeho dílko přijde zároveň i punkovatější, než mnohé z toho, co se dnes za punk prohlašuje, nebo si na punk hraje. To vše bez toho, aniž by se sama kapela za punk kdykoli považovala, a také to prosím neberte jako stylové označení toho, co z desky uslyšíte. Hudebně jde spíše o dobře šlapající bigbít s občasnými dechy a mnoha příjemnými melodickými nápady, které se proplétají s již zmíněnou syrovostí a nářezovostí.
Historie kapely sahá až někam do 70. let minulého století. "V podstatě jsme ani nikdy kapelou v pravém slova smyslu nebyli," vzpomíná v bookletu desky jeden ze zakládajících členů, básník a zpěvák zvaný Křižák. "V té době ale mladej člověk, kterej měl rád hudbu a neměl žaludek na bolševikem předhozenej hnus v podobě Olympiců, Plavců či jazzrockových všeumělců, musel se buď uchlastat, nebo si tu kulturu vyrobit sám (D.I.Y.). My v tý době makali jako měřiči u Geofyzického průzkumu a víkendy jsme trávili ve mlejně na okraji Příbrami, kde se sjížděla spousta muzikantů (squat).
Nyní již k samotné desce Epitaf. Mýlí se ten, kdo by pro výše psané čekal jakési zastaralé androšské neumětelské brnkání a texty o hovně v pivě. Ani náhodou! Už se opakuji, ale stejně. Nářez! Tohle je to nejvýstižnější slovo, kdybych měl desku Epitaf zhodnotit jediným slovem. Výborný energický a současně znějící bigbít, doplněný kvílejícími a atmosféru skvěle doplňujícími dechy, které jsou stáhnuty právě tak akorát, aby nebyly příliš vpředu, zároveň je ale stále jde dostatečně slyšet.
Zpěv? Syrový a upřímný, stejně jako celá tahle deska. A stejně takové jsou i texty. "Zvrhla se popelnice mýho osudu, neslyším nevidím, dlouho tu nebudu. Půjdu a rozkopu, tu hromádku smetí, rychlostí šílenou, ke mně hrůza letí. Hrůza z toho, že vůbec nic není, hrůza z toho, že sen je jenom snění, že jsou prázdný slova, že jsou prázdný věty a kolem dokola - Strach, že plodí děti," zpívá Křižák třeba v druhém songu Popelnice.
Následující Vlaky s houslemi proplétajícími se pomalým úvodem, který pak přejde v řádně energickou i něžnou záležitost zároveň (kdo tohle vůbec umí?) jsou textově ještě drsnější.
"Sedím si tiše v koutku na nádraží, na lístek nemám, to mě nezaráží, koukám, jak se vlaky rozjíždějí, za chvíli bude mí tělo na kolejích." A veselý není ani Bezdomovec. Jsem nechtěný dítě, tak hoďte na mne sítě, svý moci a zloby, jsem dítě vaší doby," říká chlápek, co "nejvíce miluje republiku, když v noci chrápe na chodníku" a v refrénu pak radí: "Tak radší vražte mi, jehly do těla, a? najdu ďábla, Krista, či anděla........."
A když už máme chvilku undergroundové poezie, dovolím si ještě citaci ze songu Peníze, který od Špinavýho nádobí převzal třeba i jiný androšský nářez, Posádková hudbna marnýho Slávy.
"K čemu jsou peníze, když došlo pití, k čemu je skutečnost, když zdá se ti sen, k čemu jsou iluze, když život je k zblití a proč je tu ten chlap a žene mne ven. Když chci lítat jako pták. K čemu je svoboda, když se jí bojíš, k čemu jsou záchytky, když se smí pít, k čemu je boj za mír, když všichni zbrojí a proč je tu ten chlap a nenechá mne být...."
Špinavý nádobí je kapela, které si koncertně asi nikdo z nás příliš neužije. Muzikanti z ní jsou dnes rozeseti doslova po celé republice a k hraní se scházejí tak 6 x do roka, což berou zároveň spíše jako společenskou událost. Velký dík tak patří především Lábusovi z labelu Guerilla Records, který Špinavý nádobí přesvědčil ke kroku, který tahle kapela nikdy v plánu neměla. Tedy naběhnout do studia a nahrát desku. "Je to něco úplně jinýho, než dát někde pár pivek a jít na pódium," zní část mailové komunikace mezi Lábusem a Křižákem během nahrávání.
Výsledek ale předčil očekávání, a pokud máte rádi syrovou, upřímnou a na nic si nehrající muziku s lehce morbidními, leč upřímnými texty, neváhejte.
Samotný label Guerilla Records patří mezi vůbec nejaktivnější archiváře nejen starší české undergroundové tvorby. Mezi jeho vydavatelskými počiny najdeš třeba i současnou tvorbu dalších legend alternativní scény, jako jsou DG 307, kytarovou Houpací koně a mnohé jiné z toho, co zajímavého se na současné hudební scéně děje.
Více info na www.guerilla.cz.
Více na old.czechcore.cz
|
