Co je to vlastně squatting? Jakým způsobem zasahuje do existujících sociálních vztahů? Proč je většinou doprovázen posedáváním po střechách, zatýkáním a soudy? Tyto a mnohé další otázky se nám v uplynulých týdnech mohly vynořit v souvislosti s děním okolo nového pražského squatu – Šafránky – jehož jsme byli svědky i přímými účastníky.
"Vyvlastní-li revoluční lid domy a vyhlásí-li bydlení zdarma - komunalizaci domů a právo každé rodiny na důstojný příbytek - pak revoluce získá hned zprvu komunistický charakter... vyvlastnění obydlí obsahuje v zárodku celou sociální revoluci."
P. A. Kropotkin
Pod pojmem squatting se v našich podmínkách většinou rozumí nelegální obsazení delší dobu neobývaného domu skupinou lidí, která tím nejen řeší svou neutěšenou situaci s bydlením, ale zároveň je rozhodnuta v takovém domě kolektivně vyvíjet nejrůznější činnost, "kulturními akcemi" počínaje a "politickým působením" navenek konče. Že se u nás squaty zpravidla nepřehoupnou přes hranici právě onoho "pouhého" "kulturního působení", je otázka jiná a její dotěrnosti se nelze zbavit ani poukazem na již takřka obligátní adjektivum "kulturně-sociální", které si kladou do svého názvu, ani na prekérnost situace squatů v našich podmínkách. To jsou však skutečně jiná témata, takže je nyní ponechejme stranou.
Obsazení prázdného domu bez svolení vlastníka je nelegální a trestný čin. Ale proč? Vždy? takový dům chátrá, rozpadá se, nikdo v něm nebydlí, ničemu neslouží, tak proboha, proč je nastěhování se do takového domu trestné? Důvod je prozaický, ba skoro až banální, ale zároveň i tolik symptomatický pro svět, v němž žijeme, protože squatting boří jeden ze samotných pilířů, na nichž je tento svět vystavěn - je útokem na vlastnictví, na jeho nedotknutelnost, na sociální vztah, kterýmvlastnictví je.
Problémem každého prázdného domu, by? chátrá a rozpadá se, totiž je, že mezi ním a jeho potenciálními uživateli stojí na první pohled až do nebe se tyčící zeď sociálního vztahu - vlastnictví - na jejíž jedné straně jsou lidé, kteří chtějí, ba životně potřebují dům užívat, a na straně druhé vlastník, člověk (či v případě Šafránky instituce - město), který dům vlastní. Nemusí dům vůbec užívat, může jej nechat neobývaný, může ho nechat chátrat, rozpadat se, může s ním dělat, co je mu libo, právě proto, že dům vlastní, tzn. že z jeho užívání vylučuje všechny ostatní lidi kromě sebe, resp. že jeho užívání činí závislým na své vůli a svých podmínkách. Na tomto exkluzivním vztahu a na jeho různých formách spočívá každá třídní společnost, která jeho reprodukci a uchování také institucionálně (státem) zabezpečuje a jeho narušování adekvátně trestá.
Že se jedná o vztah paradoxní a jdoucí proti zdravému rozumu, svědčí i případ Šafránky, která však klidně může být zástupným symbolem pro půl miliónu neobydlených bytů v Česku, nemluvě o celých neobývaných a chátrajících domech. Na jedné straně tu jsou totiž všechny ty prázdné byty a domy, aby proti nim stály statisícové, ba řádově ještě vyšší počty lidí, kteří nemohou bydlet v důstojných podmínkách - a pokud lidskybydlí, tak je to stojí nadlidské (či nelidské ?) úsilí. Všichni tito lidé, všichni bezdomovci, všichni, co se krčí v garsonkách, všichni, kteří odevzdávají většinu z výplaty majitelům svých bytů či lichvářským bankám, ti všichni by mohli bydlet ve zcela jiných, lidských podmínkách, aniž by se kvůli tomu museli chovat nadlidsky v nelidském námezdním otroctví. To vše by bylo možné, nebýt toho proklatého vlastnického vztahu, jehož porušení znamená stát se automaticky zločincem, objektem represe, vyvrhelem společnosti, vězněm...
Squatting je porušením tohoto vztahu, je negací vlastnictví par excellance a jako takový v sobě obsahuje revoluční, komunistickou tendenci, která jako ono kladivo buší na zpuchřelé zdivo dnešních sociálních vztahů, na nichž je vystavěna zeď kapitalismu, která násilím odděluje lidské bytosti od sebe navzájem, od svých vlastních životů.
Avšak pozor na nebezpečí idealizace! Ne, squatting skutečně není samospasitelným řešením ani alternativou pro většinu společnosti. Dokonce jí není ani jako ona objektivní (a často i neartikulovaná) komunistická tendence, protože stejně jako sabotáž dělníka proti lidskost ubíjejícím podmínkám svého pracoviště je i squatting jednou z nesčetných, ale přesto stále od sebe navzájem izolovanýchforem odporu proti odcizeným sociálním vztahům dnešního světa.
Jako takový ovšem do dnešního kapitalistického světa nezapadá, protože ho podvrací, nahlodává jeho normy a právě i vztahy, na nichž je tento svět vybudován. Bez podstoupení rizika, že bude systémem kooptován, proto nemůže žádný squat (jako bezprostředně vyjádřená negace těchto vztahů) doufat v pokojnou existenci - může očekávat spíše boj o ni. Nemůže-li totiž kapitál subverzivní sílu squatu zlikvidovat jeho vtažením do systému, kooptací a? v té, či oné podobě, potom použije všechny prostředky pro jeho likvidaci fyzickou. Systém nemůže koexistovat s něčím, co otevřeně zpochybňuje právo vlastnictví a kapitálu (jakožto odcizených a odcizujících sociálních vztahů) na existenci; vždy? "vyvlastnění obydlí obsahuje v zárodku celou sociální revoluci".
Zdroj:ALARM
Více na old.czechcore.cz
|
