Na novou desku portlandskejch Estranged jsem se těšila hodně. Moje cesta k nim byla lehce trnitá, nejednalo se o žádnou lásku na první poslech - zpětně to nechápu, možná to bude i tím, že když hráli před pár lety v Praze na sedmiččce, mám dojem že jsem se otrávila nějakým jídlem, takže mě o něco víc zajímaly jiný věci, než jestli ten zdařile zachycenej drive z desek stejně dobře pracuje i naživo.
Kluci toho už maj za sebou docela dost, řekla bych, že tradiční výčet kapel, ze kterejch vzešli, nenechá leckoho chladným - From Ashes Rise, Hellshock, Warcry...mne nejvíc bere jejich poslední - současná - postpunková destinace. Zároveň mě dost dostalo, jakou proměnou prošli od Subliminal Man (potažmo mojí nejoblíbenější a první desky Static Thoughts, kterou vnímám jako drsnější a hrubší předznamenání toho, co vyústilo v nejnovější s/t vydaný na Sabotage Records).
Celou desku otevírá skladba s příznačným názvem "Forever Been Erased", s vůní starejch kovbojek, Tenkrát na Západě, Nesmiřitelní nebo 3:10 Vlak do Yumy: to už je jedno, jasný je, že tady není moc prostoru pro šťastný konce. Lezavě tísnivá atmosféra je předestřená bez vytáček, tohle nebude žádná pohoda ale poslouchání, který ti stáhne krk, bude se ti blbě dejchat - pokud se vyladíš na jejich vlnový délky. V stejným duchu pokračujou i další skladby, staví se tady hradba z poctivýho znepokojení, sem v tomhle odcizeným městě sama, někdo mi jde po krku a kam se kurva vrtnout teď, když to všechno závisí jen na mě? Jsou v tom všechny ty momenty, kdy mě někdo tlačil do kouta a já si nevěděla rady. Lehce světlej moment přichází s "Mark of the Sin" (a trochu zbytečným kytarovým "sólem") aby vygradoval do mýho vrcholu desky - "Over and Over Again". Všechny mý běsy - především to, že se budou cyklit a nikdy, fakt nikdy neskončej - zhuštěný do jedný jediný skladby, opletený přízračnou kytarou. Zpěv tady paradoxně vyplouvá ve svý nejvíc popový podobě, ale neuvěřitelně to funguje a naopak je vyznění o to naléhavější.
Fakt, že v tomhle momentu deska nekončí vnímám jako trochu cynickou hru kapely s posluchačem - ty bestie dávaj nějakou šanci na katarzi v podobě míň drásavejch skladeb aby tě nakonec stejně uvrhly do zmaru bezvýchodnosti. Nikdy jsem sice nevynechala příležitost zmizet, ale všechno, před čím zavírám oči aproč odjíždím, to tu se mnou zůstává.
Na Estranged oceňuju spoustu věcí, odrzlej alá Wipers vokál první desky, kytarový nápady i lehce dogmaticky ctěnej sedmdesátkovej zvuk - a především výraznou basu, která dostává spoustu prostoru, bere si ho po svým a právě ona, v harmonii se zbytkem, stahuje hrdlo a zatemňuje zrak. Cejtím z toho hodně odkaz právě Joy Division. Někdo mi nedávno říkal, že mu z počátku příšlo škoda, že nemají dvě kytary, ale po nějakým čase dospěl k tomu, že je to naopak dobře. K tomu bych se přiklonila, dvě kytary (dle mýho úsudku) občas udělaj víc škody než zajímavejch nápadů - syrovost a jistá ryzost se může, když to neustojíte, utopit ve změti nápadů a dopadnout přebujelou kytarovou nudou. Silný basový linky tady pracujou přesně, k naprostýmu užitku a jsou mi velkým zdrojem inspirace.
Na svý nejnovější desce Estranged kultivovali tvář i zvuk, už to nejsou "takový ty novodobý Wipers", víc našli a ustálili v poloze, která mi hodně sedla. Zajímavou proměnou prošel zpěv, nemůžu si pomoct, ale strašně v tom slyším Morriseyho (a tohle zjištění mě pronásleduje snad po každým poslechu) - jakoby si the Smiths dali rande s Wire a vyšlo z toho dítě s takovýmhle hlasovým projevem. Kontrast melodickýho - krásnýho - zpěvu se zbytkem vytváří spoustu silnejch momentů, který tuhle desku hodně určujou.
Estranged se 11.2. ukážou i v Čechách - po boku My Dead Cat a Adacta v brněnským Kabinetu múz. Tentokrát si dám rozhodně pozor, co si předtím nechám servírovat; abych se mohla plně věnovat tomu, jestli ten zdařile zachycenej drive z desek stejně dobře pracuje i naživo.
Slať tofužel nakonec hrát nebude. Nahradí je Marastic Blues, neznámá, ale vynikající bruska kloubící oldschool Grindcore a Punk ve vysoce výbušnou směs.
