Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že Casey z Yaphet Kotto založí s Larsem Frederiksenem skinheadskou kapelu, myslel bych si, že mu jeblo. Nicméně se ukazuje, že ve světě punk rocku je už možné opravdu cokoliv a tak jsou tady The Old Firm Casuals. Zmíněnou dvojici doplnil ještě bubeník Paul Rivas z Never Healed, kalhoty se vyhrnuly nahoru, vykasaly se rukávy u košile, pár pravověrných skinheadů si odplivlo a kapela vpadla do dění na scéně jako velká voda. Nic jiného se ostatně ani nedalo předpokládat.
Osoba Caseyho Watsona nepasuje do tohohle prostředí jen zdánlivě. Stigma politické screamo kapely z labelu Ebullition ze sebe jen tak nesmyjete, ale celý vtip je v tom, že on se o to ani nesnaží, protože jednodužše nemusí. Už v dobách Yaphet Kotto ho doprovázela pověst ostrého chlápka, který nejde pro ránu daleko, což v mnoha případech dospělo k tomu, že měl dokonce zakázán vstup do několika klubů. Z tohoto pohledu byl kádrový posudek na skinheada v naprostém pořádku a že něco podobného vymyslel Frederiksen taky podle mě nemohlo nikoho zase až tak překvapit. Ten provokuje už skoro 30 let a nezdá se, že by toho chtěl nechat. Na post bubeníka tedy přibyl Caseyho kámoš Paul z Never Healed s dostatčně nasraným výrazem a tvrdým úderem a mohlo se jít na věc. První nahrávka na sebe nenechela dlouho čekat, stejně tak jako založení facebookové stránky na které se skinheadi z celého světa vyznávají ze své nenávisti k Larsovi jakožto pózerovi, který se sere do jejich scény. Nevím, nejsem si úplně jistej, ale ten má z něčeho podobného podle mě spíš srandu, nebo možná dokonce radost, protože podobné věci prostě přitahujou ke kapele pozornost a nemusíte se ani moc snažit. Tenhle fuck you přístup se jednoznačně odrazil i v muzice, která je trochu překvapivě mnohem víc punk rock a méně oi než jsem předpokládal. Můj odhad byl pravda založen jen na fotkách a vizuálech kapely, ale ty zas vypadaly, že to všichni tři myslí s tím skinheadstvím smrtělně vážně, včetně muziky. Každopádně, ať už jsou důvody a umysly jakékoliv jedno je nutné uznat - po hudební stránce šlape kapela neskutečně a mě osobně je úplně jedno, v jakém poměru a z jakého důvodu namíchala vlivy tak, jak je namíchala. Larsův rukopis je jasnej po pár vteřinách, ostatně už má s něčím podobným trochu zkušeností s Lars Frederiksen and The Bastards, což vlastně projekt, který celý stojí na Larsovi jakožto výhradním skladateli a nutno říci, že si nevede vůbec špatně. Na singlu "Army of One" je vliv Larsovi sólovky rozhodně mnohem patrnější než případný vliv Rancid a z mého pohledu je to jedině dobře. Protože zatímco se Rancid na poslední desce "Let the Dominoes Fall" přeci jen trochu utápějí a ztrácejí přímočarou sílu, tak "Viking" od The Bastards je geniálně jednoduchá punkrocková deska. The Old Firm Casuals sázejí na úplně stejný efekt, jen místo proto punku 70. let nasávají více hospodské hrubiánské nálady a nebojí se regulérních skinheadských halekaček. Když k tomu všemu máte ten zdravý přístup a v rukávu pořád dostatek nápadů, nemůže vlastně vzniknout nic jiného než totální hity a přesně to se stalo i tady. Vše táhne dopředu skvělé frázování, až mám občas pocit, jako by tenhle styl muziky působil na Larse jako živá voda, protože jeho typický nakřáplý vokál v tomhle zápřahu zní úplně skvěle a hodně energicky. Je to určitě i tím, že samotná muzika přes svou jednoduchost není jen nějaká odrhovačka, která má dělat šéfovi křoví, ale dostatečně razantní jízda, kde se, jak již bylo řečeno, střetávají v přesném poměru vlivy poctivého punk rocku a dobrého oi a ještě je to celé zahuštěné mnoha lety chlastání a provokování (Frederiksen), bitek (Watson) a života na ulici (Rivas). Tohle jsou přesně ty ingredience, které se nedají moc ojebat a které většinou prozradí všechny ty navoněný kluky od maminky, co si chtějí hrát na drsňáky. Ať je to jak chce, tady je to real. Jednoznačně se to pak odrazilo i v textech, o zadní a přední straně obalu ani nemluvě. Jak už jsem říkal, asi se najde spousta těch, kteří tuhle kapelu nebudou mít rádi z principu a asi s tím já, oni nebo kdokoliv jinej těžko něco nadělá. Nicméně pro mě je tenhle singl, stejně jakákoliv jejich další nahrávka, vítanou dávkou fakt dobrého oi punku a i když to asi není úplně moje scéna, mám pro The Old Firm Casuals respekt a moc se těším na velkou desku. Ostatně stejně jako na koncert, protože jsme dost zvědavej na to, co tihle tři regulérní psychouši předvedou naživo. Přesvědčit se všichni můžem 17.4. ve Futuru.
|
