V poslední době vyšlo tolik skvělých desek, že jsem měl chvilku pocit, že mi jich spoustu proklouzne pod rukama. Uslyším je třeba jednou a už se k nim nikdy nevrátím. Tak jsem si udělal takový seznam těch, které by mě neměly minout a ke kterým bych se měl vrátit, kdyby se mi nepovedlo je plnohodnotně zaznamenat v těhle šílenejch dnech. Na tom seznamu jsou Torche, Harvey Milk, Envy, Blonde Redhead, Eric Chenaux, Black Mountain, Swans a mnoho dalších. Vlastně jen jednu desku z poslední doby jsem tam nenapsal. Stojí totiž úplně mimo jakýkoliv seznam a rozhodně tím nechci říct, že by ty kapely, co jsem před chvílí vyjmenoval byly špatné. Většinou jsou skvělé. Ale Three Mile Pilot jsou z jiné dimenze.
Už když jsem se minulý rok dozvěděl, že mají vydat novou desku, pocítil jsem radost doslova i fyzicky. Určitě znáte ten pocit, nejčastěji a nejsilněji přichází, když jste zamilovaný až po uši. Chvějí se vám vnitřnosti, jste lehce roztěkaní, ale někde hluboko uvnitř máte zvláštní klid. Nevím, kolika z vás to bude připadat vtipný, ale mám prostě tyhle příznaky i u pár kapel. Vlastně jsem to cítil zatím častěji u muziky než u nějakého vztahu. No a 3MP to zpustili okamžitě, už jen pouhou informací, že někdy možná vydají nové album. Když se podívám zpátky, zjišťuju, že je to hodně tím, že "Another Desert Another Sea" mě doprovázela jednou z nejšťastnějších etap mého života a dodnes tu desku miluju. A tak nějak jsem měl podvědomě pocit, že ta nová na ni bude navazovat. Že bude minimálně stejně silná a taky hodně písničková. Protože přestože mě poslední 12ep na Gravity přijde super, nejvíc mě dostává, když hrajou melodický písničky, které mají pevnější osnovu a můžete si je prospěvovat. Toho všeho je na "The Inevitable Past....." opravdu požehnaně. Hned první "Battle" je čistou esencí všeho, co na 3MP miluju nejvíc. Silný ústřední motiv vystavěný na houpavé melodii a Pallův uhrančivý a konejšivý zpěv. Funguje to na mě jako opiát, mám to bez prdele místo drogy, taky se mi z toho totiž regulérně motá hlava. A další písničky to jen zesilují. Někdy znějí 3MP až jako klasická rocková kapela, jen s tím rozdílem, že ve vzduchu pořád visí ta jejich typická vůně. Jindy má hlavní slovo jen piáno a hlas, tady se přirozeně nejvíc dostávají do blízkosti BHP. Oproti těm, do toho ale více šlapou a to i v těch nejklidnějších pasážích. A také v sobě mají po celou dobu trochu více světla a hravosti, čímž zase vstupují na půdu Pinback, zejména pak poslední desky "Autumn of the Seraphs" a především ve chvílích, kdy zpívá Zach. Ostatně ty lehounké záblesky naděje, které vždycky 3MP doprovázely, mě asi fascinují ze všeho nejvíc a to přesto (a nebo možná právě proto), že jsou vlastně téměř nevyřčené a musíte si je tam v mnoha případech promítnout sami. Tahle kapela nechávala ve svých nádherných písničkách vždy kousíček prostoru pro vaše vlastní příběhy, jakoby to byl vlastně tak trochu soundtrack k našim vlastním životům. A tohle všechno se jim s absolutní grácií daří i dnes, kdy se sešli po třinácti letech. Protože všechny písničky na "The Inevitable Past..." jsou skvělé a tvoří dokonale vyvážený celek, přestože každá je malinko jiná, se svou vlastní duší, chutí a barvou. Mám pocit, jakoby 3MP byla kapela plná kouzelníků z dětství, kteří nám připomínají to, co dávno pominulo, ale s nepochopitelnou lehkosti a tajemným úsměvem, dokáží tahat z kloubouku písničky o tom, co nás ještě může potkat. A zároveň nám říkat, že vše, co se děje teď, má svůj důvod. A já jsem šťastnej, že to můžu slyšet. Zvláště teď na podzim, kdy jsou podobné věci slyšet nejlépe.
http://www.threemilepilot.com/
|
