Osobně jsem byl až do minulého léta přesvědčenej, že už žádná deska Tragedy nikdy nevyjde. Najednou mi ale Todd vloni na Točníku mezi řečí oznámil, že skladby na ni jsou kompletně hotový a zbývá je "jen" nahrát. Nadechl jsem se k otázce, ale on jen vyvalil oči a dál už se o tom nezmínil ani slovem. Zůstal mlčky sedět na hradní zdi a s pohledem upřeným směrem ke křivoklátským lesům usrkával pivo. Nezbývalo než čekat.

Tahle zdánlivě nepodstatná příhoda může být klíčem k pochopení mnohého, co se fungování téhle kapely týká. Vždycky v ní bylo jakési pnutí, trochu divná energie a zvláštní aura neprostupnosti. Nepoznal jsem asi žádné jiné uskupení, jehož členové by si drželi takový odstup. Dobře to vystihuje dnes už legendární historka, jak na svém turné v roce 2003 hráli pořád dokola jen karty a v podstatě s nikým se nebavili. U Martina Valáška doma to bylo úplně stejný, jen je ještě nutné dodat, že na mariáš došlo až po snídani a poté, co po sobě dokonale uklidili kuchyň a umyli nádobí. Včetně našeho. Jakoby měli za každé situace schopnost udělat něco, co vás donutí přemýšlet a to hlavně proto, že vás to trochu zmate. A o máločem to platí víc než o "Darker Days Ahead".

Díky tomu, co jsem napsal před chvilkou, jsem se naučil nemyslet si o Tragedy a jejich případném dalším kroku nic moc dopředu. Částečně i proto jsem nabyl dojmu, že už nikdy nic nevydaj, bylo to tak jednodužší. Asi i z toho důvodu jsem vlastně na jejich novou nahrávku ani moc nečekal, i když jsem nakonec věděl, že s největší pravděpodobností vyjde. Prostě jsem o tom nepřemýšlel a když pak znenadání (jak jinak) skutečně vyšla a já ji poprvé slyšel, byl jsem opravdu zmatenej. Tentokrát dokonale. Jak jsem později pochopil, bylo to hodně i proto, že první poslechy proběhly na mém předpotopním počítaci bez repráků a tak jsem automaticky vyeliminoval dopad, který ta deska má mít a ke kterému směřuje zvukově. Když jsem si ji pak pustil konečně z vinylu, bylo to jako bych poslouchal jinou nahrávku - vše do sebe začalo zapadat a s každým dalším poslechem v ní rostlo monstrum z jehož sevření není v určitém momentu úniku. Musím se trochu smát, když si vzpomenu, jak jsem čekal, kdy se to konečně rozjede do klasického crustového tempa a místo toho to ti čtyři psychopati ještě víc zpomalili nebo tam rovnou hodili vybrnkávačku na akustiku. Měl jsem díky tomu pocit, že obrousili hrany, ale je to přesně naopak. "Darker Days Ahead" je brutální, temná a nepříjemná deska, která roztáčí nemocnou spirálu rezonující ve vaší hlavě pomocí totálně drtivých a dokonale vymyšlených postupů, která vám pomalu mačkají ohryzek na krku, až najednou zjistíte, že to bolí a nemůžete moc dýchat. Jakoby na vás někdo hodil těžkou deku utkanou z veškeré špíny tohohle světa. I díky tomu pak tvoří typické Tragedy melodie tentokréte se zbytkem desky takový kontrast. A do teď přemýšlím, jestli mají znamenat lehounký záblesk naděje, nebo definitivu v podobě brnkání na funuse. Je však jisté, že v nich je pořád ten záblesk osudové geniality, který vás nutí vracet se k předešlým deskám pořád dokola, i když tvrdíte, že to je trochu kýč. Tady je to jen použitý v jiném kontextu, ale funguje to v podstatě hodně podobně a já otevřeně říkám, že díky téhle schopnosti Tragedy miluju. Stejně jako díky naprosto nekompromisním vokálům, které jsou jsou na "Darker Days Ahead" brutálnější než kdykoliv jindy a jsou jasným důvodem, proč zní celá deska tak zarputile a tvrdě. Když nastoupí Todd poprvé, okamžitě přebije sílu riffu a je jasný, že to, co má na srdci je naprosto reálný, jiank by to nemohlo znít tak zoufale a silně zároveň. To se pak dá vlastně asi říct o celé desce. Je to zaťatá, nekompromisní nahrávka, která se snaží pomocí hudby vyjádřit kam směřujeme a že to přestává být sranda. I proto je v textech ještě víc beznaděje a tmy a teprve, když si je čtete z bookletu zatímco posloucháte muziku, teprve potom je šance pochopit směr, kterým se Tragedy vydali. Je to pořád cesta absolutního vzdoru a odporu, jen je čím dál tím těžší po ní kráčet. I proto zní ozvěna bitvy trochu jinak, nastala zákopová válka. Naštěstí ale bylo pro Tragedy vždycky mnohem důležitější z ní neuhnout nebo neutéct, než dostát neexistujícím závazkům u těch, kteří si do nich promítli vizi toho, jak by to mělo vypadat.