Ani se mi nechce počítat, kolikátá už je tohle kapela, ve které se Billy a Todd objevili. Rád přenechám tuto činnost hudebním šťouralům a analytykům všeho druhu, stejně jako mudrování nad tím, jestli  to náááááhodou není tak trochu trend poslouchat a vychvalovat kapely, kde hrajou lidi z Tragedy. Až tady někdo nahraje desku, která se bude tomuhle lp byť jen přibližovat, můžem se o tom bavit. Do té doby je to pro mě naprosto irelevantní.

Už podle dema, které vyšlo nějaký čas zpátky, bylo jasné, že přetlak pramenící z nečinnosti Deathreat je upouštěn právě zkrze Trauma. Napovídalo tomu i nástrojové obsazení, zejména pak Toddova trochu netradiční pozice bubeníka, na které se už ovšem skvěle osvědčil. Billy vyměnil mikrofon za kytaru a mohlo se jít na věc. Stejný zůstal i směr, kterým tahle squadra stárnoucích punks kráčí a tak se opět připravte na výbušný hard core/punk, který pořád nejvíc čerpá z US hard core scény počátku 80. let a řeže to klasicky trochou Japonska a Skandinávie. Tohle byla základní a jasně přiznaná inspirace už u Deathreat a k mé velké radosti, to tak zůstává i v současnosti. Poměrně krátké songy ve slušném tepajícím tempu z řezavou kytarou solící dostatečně nápadité riffy a v některých momentech opravdu hodně výraznou basou. Zejména ty basové vyhrávky vyjíždějící ze stínu kytary a jedoucí si svou vlastní linku zní naprosto parádně. Do toho v podstatě jednoduché, trochu lopaťácké a ultratvrdé bicí, které to celé drží jak stisk nasrané bestie na obalu. Opravdu hodně se mi líbí i vokál, který mi barvou trochu připomíná Jacka Controla jen míň crustovej a celkově trochu čitelnější. Nasranej je ale slušně, ostatně jako celá nahrávka. Ten koncentrovanej vztek spojenej s chytlavejma refrénama, úderností a suverénmím provedením jsem totálně miloval právě u Deathreat a přestože Trauma asi není až taková rubanice, podstata zůstává naštěstí pořád stejná. Těch pár pomalejší a "melodičtějších" pasáží, které se na dece objeví, má totiž pořád slušně hrubej, špinavej a depersivní základ, se kterým pak skvěle korespondujou i texty ze života (ha ha ha). Největší hity jsou asi úvodní "Wolf at the Door" a pak "SOMA", první na straně B a celková délka nahrávky je asi 17 minut. Grafika je naparosto typická a v bookletu je místo děkovačky pod textama napsáno jen Portland Hardcore. The way it is.