Sobota na Vrahu, For Liberation Fest. Právě dohráli Tummo (který byli výborný!) a chystá se Gattaca (která taky vzápětí předvede parádní set). Kecáme s Bonusem o tom, že by to chtělo víc kapel, co se nebojí opustit to tradiční schéma kytara, basa, bicí. A do toho začínají hrát mezi lidma pod pódiem kluk na akustickou kytaru a holka, co zpívá. Dan a Lucka, Tyranie Identity. Vybavuju si, že jsem to jméno zaregistroval už před pár rokama na několika letákách a pozvánkách na koncert a jsem zvědavej. Po pěti vteřinách jsem totálně okouzlenej. A uvědomuju si, že jsem už strašně dlouho neviděl tak UVĚŘITELNOU kapelu.

Tyranie Identity jsou přesně to, co už jsem napsal: Dan a Lucka, akustická kytara, dva hlasy. Nic víc. To, co hrajou, popisujou sami jako „anarchistický folk s punkovou duší“ a tím je vlastně taky řečený všechno. Pro mě ale znamenají mnohem, mnohem víc. Pamatujete si na slovo „protestsong“? Na začátku 90. let mělo stejnej nádech jako „disident“ nebo „samizdat“. Bylo to jedno z těch slov, který symbolizovalo nějakou změnu. Jenže postupem času „protestsong“ tak nějak zrezivěl a stal se z něj nepotřebnej anachronismus – jako ze spousty ideálů tý doby. A Tyranie Identity teď mají skladby, který se po tolika letech nestydím nazvat protestsongama. Se vším dobrým, co k tomu patří: naděje, vzdor, upřímnost, zápal...

Jasně že folk v punku není nic novýho nebo objevnýho a spousta kapel a písničkářů / písničkářek ty hranice stírají už dávno, ale jak říkám; Tyranie Identity mají v sobě něco TAK uvěřitelnýho, že to těžko můžu s něčím srovnat. I když – dvě jména mě přece jen napadají. To první je Karel Kryl (a nesmějte se – „Bratříčku, zavírej vrátka“ snad má, nebo aspoň slyšel každej, ne?) a to druhý je Lucy In The Sky, polozapomenutá kapela z 90. let, který na Silver Rocket vyšlo akustický 7“EP s podobným zvukem a krásnou směsí smutku a naděje.

Tyranie Identity mají ve srovnání s jinejma podobně znějícíma kapelama jednu obrovskou výhodu: jsou vlastně strašně obyčejný a to teď nemyslím v žádným případě jako urážku. Naopak. Každej chce dneska přijít s něčím novým a nikdy neslýchaným, s netradičním sledem akordů, se zvláštní strukturou skladby, s jinotajným textem – a Tyranie Identity místo toho sypou z rukávů jednoduchý krátký písničky s pár akordama a slovama, kterejm rozumí každej. A každej se s nima může buď ztotožnit nebo je odmítnout. Jednoduchý, přímý. Na nový nahrávce „Bezejmenné siluety“ je takovejch hitů spousta a ani zbytek nenudí. Poslouchám to od neděle pořád dokola a myslím přitom mimo jiné na ten zvláštní mix vzteku, touhy a energie, kterej řadu z nás pořád nutí hrát v kapelách a ohulit to všechno na maximum a bojovat při tom s celou souhrou nepříznivejch okolností a často to pak po několika letech mlácení hlavou do zdi rozpustit – sice s pocitem dobře odvedený práce, ale často taky s pocitem frustrace z dokola se opakujících rituálů, který provázej celou scénu. Tyranie Identity jsou pro mě něco jako otevřený okno ven, jako milý připomenutí toho, že to jde i jinak, a že i bez všech těch vokouřenejch Marshallů a Orange beden můžou mít slova a melodie neskutečnou sílu. Díky za naději na konci tohohle divnýho roku, Dane a Lucko!

Desku si můžete stáhnout tady: http://tyranie.amaru.cz/