Posledních pár měsíců na mě The Paper Chase číhají všude. Kouknu se pod polštář – jsou tam. Říkám si, že jsem konečně sám někde na baru – blbost, na druhým konci sedí Congleton a spol. Pronásledujou mě v ulicích, hrajou mi ve sluchátkách, i když je zrovna nechci. Komentujou můj život a všechen ten bordel s tím spojenej. Čím jsem si tuhle pozornost zasloužil? Nevím. Nechtěl jsem to ale náhodou přesně takhle?

The Paper Chase je už několik let ta nejvíc bolestivá kapela na světě. Řežou do vás rezavejma nožema, cejchujou vás, lámou nehty, típou o vás cigára. A nejděsivější je, že to jsou chlápci z vedlejšího bytu. Pamatuju si, jak jsme v roce 2005 dělali ještě s Pepou Křepelkou první koncert The Paper Chase na 007 (předkapela byli Emems); očekával jsem, že z dodávky vystoupí totální magoři od pohledu, ale bylo to naopak. Parta zakřiknutejch výletníků v čele s tichošlápkem Johnem Congletonem, kterej tenkrát ještě nebyl „novej Steve Albini“. Teď už sice je, ale pochybuju, že by ho to nějak zásadně změnilo.

„Some Day This Could All Be Yours Vol. 1“ je skvělá deska. Totálně disonantní melodie ve skutečnosti dávají dohromady jedinečnou krásu, Congletonovi se nějakým zázrakem zase povedlo narvat každej svůj geniální nápad do každý skladby, aniž by to působilo nějak přeplácaně. Dokonale fungující zabijáckej stroj ze starejch plechů a vyhozenýho bordelu, kterej sice vypadá, že se rozsype v příští vteřině, ale kterej je ve skutečnosti vymyšlenej a seřízenej jako nějaká zasraná atomová ponorka. Epileptická kytara, nemilosrdná rytmika a do toho kvílí ten odbarvenej skrček. Nemá to chybu, je to symfonie mýho chaosu.

The Paper Chase hrajou 21. října na 007 a jestli dají naživo „This Is A Rape“, budu třeba konečně vědět, na čem jsem.

The Paper Chase: http://www.thepaperchaseband.com