The Rodeo Idiot Engine
Co byste čekali od kapely, která nemá žádnou desku delší než 35 minut a průměrná délka tracku jsou zhruba 2 minuty? Buď grindcore, nebo hodně úderný a naštvaný hardcore. Přesně takoví The Rodeo Idiot Engine jsou. Rychlí, hlasití a naštvaní. To celé zabalené do chaoticky rozbitých pasáží. Jestli škatulka mathcore k něčemu sedí jak prdel na hrnec, tak k nim. Představte si ty části The Dillinger Escape Plan, kdy si říkáte, že tohle už jde přes hranu. Tak takhle hrajou Španělé celou dobu.

Madame Bovary
Tohle bude pro starý páky. Pro ty, kteří pamatují, když černý patky nebyly ostudou a většina lidí v klubech neměla bradu zarostlou až do půlky prsou. Kdy se každá druhá kapela nejmenovala „Fall Of cokoliv“, ale jména se dávala podle známých osobností nebo literárních postav. Z doby, kdy screamo kapely nepotřebovaly dlouhé plochy vazeb a pseudoumělecké kytarové vyhrávky. A přesně to jsou Madame Bovary. Melodický hardcore, ale plný zlomů a breaků, kde zpěvák zní jak hodně nasranej lepricon. To ale neznamená, že by si zatěžoval hlavu s neuměním zpěvu a klidně si dá i fistuly nebo přehnaně ukňouraný pasáže, který k tomuhle stylu tak nějak sedí. Když vezmeme v potaz, že v téhle sebrance individuí působí i neřízená střela Pepek z kultovní Kombuchy, je až překvapením, jak hravým, přesto uceleným a hudebně vyzrálým dojmem tvorba paní Bovaryové působí.

Mycop znamená v ruštině “odpadky” a nebo taky “neřád”. Neřádu vidí tahle mladá partička okolo nás všude plno. Od politiky až k šikaně dětí. A upozorňují na něj screamem v té nejryzejší podobě. Není náhodou, že si je jako své koně vybral label Pure Heart Records a zařadil je vedle Lakmé, Naiada, Owls Are Not What They Seem, The Sin Of Lilith nebo Esazlesa. Dvanáctipalec už brzy.