Myslím, že tábor fanoušků Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra pořádně pročistilo a rozdělilo předposlední album „13 Blues For Thirteen Moons“. Silver Mt. Zion nikdy nebyli easy listening pohodička k mytí nádobí, ale „13 měsíců“ bylo místama dost těžký sousto i pro pořádně otrlý veterány nejrůznějších experimentálních výbojů. A jak je na tom novinka?

„Kollaps Tradixionales“ v tomhle ohledu zachází ještě dál, ale zároveň se obloukem vrací k „Horses In The Sky“ – hlavně typickou atmosférou naprostý odevzdanosti. U nejlepších tracků Silver Mt. Zion jsem vždycky měl a mám představu úplný „nahosti“; připadá mi, že muzika tu je naprosto obnažená a syrová ve svý prazákladní podobě – a těchhle míst je na „Kollaps Tradixionales“ dost a dost. Je tu ale taky dost pasáží, kdy se kapela na svojí introvertní cestě schová posluchači neznámo kam. Jenže na rozdíl od „13 Blues For Thirteen Moons“ jsou tyhle pasáže na novince skoro stejně strhující jako „skutečný“ písničky. Třeba fantastická „Built Myself A Metal Bird“ (kterou už Silver Mt. Zion hráli živě na posledním turné), přecházející do „I Fed My Metal Bird The Wings Of Other Metal Birds“: i na první poslech „hluchý“ místa, kde kapela nabírá síly k drtivýmu finále, mají svůj smysl a účel. Každej detail, každý vrznutí, každej tón je stejně důležitej jako sebemenší nitka pavučiny, která vás ve finále ovine a nepustí k vám už nic jinýho. Je to návykový.

Ve svých nejlepších chvílích jsou Silver Mt. Zion jednou z nejzásadnějších kapel za několik posledních let. Málokomu se v muzice podařilo tak autenticky zachytit tolik zoufalství, bolesti, ale i naděje a krásy. Na Silver Mt. Zion jsou „malý“ slova krátký, tady se člověk neubrání ( a ani nechce...) patosu. „Kollaps Tradixionales“ je monumentální věc. Jestli takhle Efrim a spol. budou pokračovat dál, dostanou se úplně mimo všechny hudební souvislosti. Tradicionály novýho věku těsně před posledním západem starýho slunce. Někdy je toho na jedno srdce až moc...