Přijel jsem v sedm ráno a šel jsem spát. Vzbudil jsem se v poledne úplně rozjebanej a docela dlouho dobu mi trvalo, než jsem si vůbec uvědomil, kde jsem a kolik je vlastně hodin. A když jsem konečně vstal, tak jsem pro změnu dlouhé minuty bloudil po bytě a snažil se trochu zorientovat. Stavy podobné zmatenosti známe asi všichni a každý se s nimi srovnáváme po svém. Tenhle ale okupoval můj mozek takovým způsobem, že si žádal nasazení těžkého kalibru, to bylo zcela jasné. Potřeboval jsem nějaké záchytné body, něco, co mě srovná. A přesně v tu chvíli, zavadil můj zrak o kávovar a promo cd nového Wina. Říkal jsem si, proč ne.
Čerstvě namletá Indonézie z Mama Coffee začala působit okamžitě, sevřel jsem horkej hrnek v rukách a úplně jsem cítil, jak se silná dávka kofeinu rozprostírá do každé molekuly mého dobitého těla. Ještě hustší ale bylo, že hned první tóny "Adrift" začaly spolupracovat s tím hrnkem kafe a deštěm venku takovým způsobem, že mě to málem shodilo ze židle. Naprosto přirozeně jsem na chvilku zavřel oči a řekl si jenom - no ty pičo. Nebyl jsem si zase tak jistej, co od Wina čekat na jeho sólovém akustickém projektu. Přeci jen je tenhle žánr zatížen stigmatem až příliš velkého množství onanistických rádobyumělců, ale na tomhle chlápkovi evidentně neulpěl byť jen jeho stín. Jakoby se ho netýkalo vůbec nic okolo, jen jeho vize a emoce. A tak přistoupil ke své sólové desce se stejnou přímočarostí jako k čemukoliv, co kdy dělal (a že toho kurva bylo) a nahrál album, které by se opravdu dalo označit za léčebnou kůru. A to nejen v případě zmatení z nevyspalosti. Svoji podstatu by Wino nemohl popřít ani kdyby hodně chtěl, ale největší fór je v tom, že ho to zcela evidentně ani na vteřinu nenapadlo a to i ve chvíli, kdy začal psát vlastně jednoduché písničkářské věci. Tu jeho, víc než pětatřicetiletou, cestu po špinavých cestách metalové historie z "Adrift" cítíte okamžitě a dovolím si tvrdit, že to je naprosto nenapodobitelnej a zcela zásadní element. Všechny písničky mají konkrétní obrysy a tvar, skoro se jich můžete dotknout, jsou jako vytesané a přesto je v nich tak neuchopitelná a osobní dávka emocí, že vůbec nechápete, jak to může fungovat dohromady. Jenže ono to funguje. Fakt kurevsky dobře. Navíc, jak už bylo naznačeno, naprosto nezávisle na okolnostech. Což jsem poznal hned, jak jsem si tuhle desku pustil bez kafe a s trochou sluníčka. Udělala se mnou totiž to samé, co poprvé. A mám neodbytný pocit, že stojím pořád jen na začátku.
Wino bude hrát svůj sólo koncert 1.10. v Rubínu. Je zcela jisté, že tam budu.
http://www.myspace.com/winoschopper
|
