HAR MAR SUPERSTAR
Har Mar Superstar
Kill Rock Stars
2000
31:08
Když jsem poprvé natrefil na tohle CD, tak jsem k němu obdržel hlášku, že je to totálni porno. Zasunul jsem ji do podvědomí, no a pak…jsem dostal Har Mara na recenzi. Projel jsem to poctivě, skladbu po skladbě a měl jsem sto chutí to odepsat jako chudší plagiát Pigeonhed. Jenže ten booklet, ten zatracenej booklet mě nutil blíž prostudovat týpka na obalu, a pak přemýšlet o textech, a nakonec přestat poslouchat HMS jako něco, co posloucháš na plnej úvazek…A ono to funguje. Ten šílenec na obalu je Sean Na Na – úchyl, kterej vedl úžasnou partičku Calvin Krime, ve svých dederonových textech staví na první místo narcistní pohrdání “nedokonalou” spotřební kulturu, a jako podkresová hudba je schopen podprahově vyvražďovat fanoušky Britney Spears a Backstreet Boys. Husté, jemně přátelské a pouze pro postintelektuály. Alba, alba, alba…Chytlavé na desátý poslech. Tohle mohl opravdu vydat někdo tak šílený jako Slim Moon (šéf Kill Rock Stars). Zkuste na pět minut zapomenout na Prince a hoďte tenhle kus do stroje. Jo a navolte Shuffle. Určitě vám to bude za chvilku jasné. Milovat nebo nenávidět.
THE LETTER E
No. 5 long player
Tiger Style
2000
44:08
Dalo by se říct, že pokus o dohledání bělošských přistěhovaleckých kořenů pokračuje i mezi muzikanty…Zvláště v tom vynikají lidé semknutí a nahrávající pro labely Quarterstick, Southern či Thrill Jockey. Jedním příkladem za všechny by mohl být projekt Seana Meadowse (Lungfish, June of 44, Sonora Pine), při kterém se obklopil spolubydlícími ze stejného domu – Curtisem Harveyem, „šrapnelujícím“ kytaru již v Rex nebo Pullman, plus Joshem Matthewsem a Enisem Sefersahem z Blue Man Group. Hudba v jejich podání má nádech totální uvolněnosti a navozuje pocit zklidněných nervů. Je to podobný pocit, jako když si ve svém bytě položíte tělo na zem a cítíte hlubokou úlevu. Klíčem nebo chcete-li ústředním motivem jsou příběhy domu ve Williamsburgu v Brooklynu. Tím, že ho TLE obývají, se dostali k příběhům, rozvíjeným instrumentální cestou a dále ho projektují na loňské desce. Jemňoulinká nálada je téměř nevzrušeně plynoucí až k silnějšímu přílivovému šumu v Events, a dále pokračuje až k samému naplnění času tohoto nosiče.
Byl jednou jeden dům jménem Deska č. 5 lze s klidným vědomím vložit do často oprašované přihrádky kytarový ambient do bezčasí…
LIBRANESS
Yesterday and Tomorrow’s Shells
Tiger Style
2000
41:06
Ash Bowie a Polvo. Možná, že vám to nic neřekne, ale pro americkou indie scénu jsou to pojem vedle pojmu. Po poslechu Libraness můžu říci, že jsou pouze pro silné nátury. Ash psal věci (no, spíš útržky písní) do šuplíku a čekal na vhodnou příležitost to vydat. Tu mu dali Tiger Style – a tak můžete vyslechnout záznamy ruchů z newyorského metra, zbustrované a zpřetrhané riffy, špinavé chuchvalce pseudoasijské hudební školy. Dost blízké Lou Barlow and his Sentridoh. Takový Richard Petty…mno, Cornershop vs. Red Red Meat. Je to šílené, hlavně pro konzervativní posluchače. Jistě, záblesky postřehnutelné geniality zaznamenáte třeba v písni No Separation nebo v Totempole, ale jinak je to vydatný hlukový eintopf, který vás svými čtyřiceti minutami nezabije, ale spíš spálí…Doba zrání sedm let, nesnadné k prokousaní. A to vám komentář píše jeho velikánský fanda. Jo, už vás nebudu buzerovat, pokud to Míra Pátý nebo Max přivezou, investujte klidně prachy do vlastního šílenství. Sejdeme se v Bohnicích v pavilonu 21 – u neklidných…
TRISTEZA
Dream Signals in Full Circles
Tiger Style
2000
45:21
Důsledkem paradoxu je totální schizma. To teď asi nejvíc, stejně jako nemoc šílených krav, postihuje post-HC scénu. Kapela ze San Diega je automaticky předhozena publiku jako další Antioch Arrow nebo jako noví The VSS. Tristeza je důkaz. První desku místo na Kranky vydává na Makoto, pár singlů kdesi, a živák na In-sound serii. Pro lepší orientaci můžu hned dodat, že jejich hudební pulsování se protíná s dráhou těles jako Low, Stereolab nebo Hoovercraft. K samotné desce nelze nepřidat pár superlativů - jako že jsou fakt originální už od první skladby Buiding Peaks, kde jedinečným způsobem navozují atmosféru nebesky klidné klávesy. Poté se pulsování dostává do sfér, které vás nutí ulehnout a prozkoumávat váš mikrokosmos. Za třičtvrtě hodinky ani nezjistíte, že je deska u konce. Zamilovat se do toho, co toto uskupení provádí pouze pomocí instrumentální souhry není fakt těžké. Pokud je navíc pravdou to, že ještě nedávno si jen tak pro sebe pobrnkávali na kytary v soukromí, a sešli se vlastně náhodou, pak před sebou máme skupinku lidí, kteří opravdu čekali až se SEJDOU. Čtyři a půl z pěti.
WOLF COLONEL
The Castle
K records
2000
37:39
Když se mne na jaře v Seattle jedna Japonka zeptala, co si myslím o Wolf Colonel, které jsem viděl den předtím společně s Unwound, tak jsem jí popravdě odpověděl, že mi připadnou jako horší kopírka Guided By Voices. Trochu se zatvářila, a pak řekla, že je nikdo nemá tam na Severozápadě rád, ale ona že ano. Proti gustu žádný dišputát. Když jsem si pak doma pustil jejich debut, byl jsem ještě o krůček blíže přesvědčení, že je to jen šikovně provedený plagiát. Druhá deska The Castle toto přesvědčení trochu vyvrací. WC respektive jejich frontman se přestal stylizovat do role ultravtipného a intelektem oplývajícího skladatele, a nechal větší průchod přirozenému písničkářství. Jenom dobře, v této konstelaci je o dost snadnější nezabřednout do nudy a sledování jak se opakuje jedno a to samé. Svižnost je znát z každé čtvrté písničky. Už žádné rozcvičování, pěkně naostro. Poslechněte si třeba takovou Get Over It, kde přesně v tom neopakovatelném raně simono-garfunkelovském stylu jsou kytary dušeny pod pokličkou skutečné dynamiky písně. Mohl bych se kritičtěji opřít do konce tohoto alba, kvalita písní totiž klesá v úměrnosti na prodlužování stopáže. Budu smířlivější, jejich třetí opus to může napravit. Nebo je pohřbít.
Více na old.czechcore.cz
|
