Přiznám se, že hlavou o zeď dávám pouze u prvních dvou
releasů (First a Second). Bavil mě totiž koncept krátkejch desek se zničujícím
potenciálem, bez zbytečnejch kudrlinek (i když Second by se dalo počítat za
předzvěst Červenýho alba), s dvousečnou sekerou v záhlaví a obrazem filmů
Františka Vláčila. Navíc ten ovlivňující pach Damad! Red Record je sice
mistrovský dílo, ale nevracím se k němu z jednoho prostýho důvodu. Je totiž
hrozně rozpolcený. Skáče z motivu na motiv jako turista v oblasti postižený
válkou, bez ladnýho přemostění.
Vím, že mi to trvalo dýl a jeden každej z vás má už Modř
naposlouchanou tak, že může krájet cibuli poslepu a nechat svou ruku vést
lahodnými tóny. To, co se totiž nepovedlo (jenom můj názor) na Červeňákovi, to
Modré ruce vymodelovaly v dokonalost právě zde. To, co slyším a vnímám na albu
snů, je jóga v Mordoru. Koncept jak Vltava s jedenácti podkapitolami, které
drží při sobě jako duše, které se už nebudou relizovat tady dole, kde každej
sval i myšlenka sakra bolí. John Baizley a spol. vytvořili fenomén, kterej má
teď silnější a mnou více ceněnou základnu než třeba „korporátní“ Mastodon. Na
modrým albu najdete všechno, co pracně a po střípkách hledáte v tísíci
vyprahlých studní a intuice vytvořená tóny dává jistotu, že jste na správné
cestě. Dokonalá deska pro město utopené v hradbách, kde neviditelný hrabě
utahuje provaz kolem krku jednoho každého z nás.
Oslava bolesti a vysvobození proběhne 7.7.2010 v pražském
Matrixu
