Tohle nebude úplně jednoduché. Kusumam jsou další kapelou, která mě oslovila poměrně nedávno a to konkrétně svoji předešlou deskou „Fight With Windmills“. Našla si ke mně cestu jakoby odnikud a několik týdnů neopustila můj gramofon. Zajímavé bylo, že jsem k ní vůbec nepřistupoval v souvislostech a po ničem jsem nepátral. Věděl jsem jen, že tihle chlápci jsou z Písku a že se nějak záhadně trefili do nálady, kterou občas zažívám a jejich muzika mi pomáhá se s ní vyrovnat. To bylo to jediné, co pro mě bylo důležité.
Teď poslouchám jejich nejnovější desku „Tartas“ a věci se změnili jen částečně. Už vidím za muzikou konkrétní tváře i náznaky osudů, ale pořád je pro mě dost těžké postihnout nějak to, co mě na Kusumam nejvíc dostává. Možná je to dost tím, že neznám žádnou podobnou kapelu, i když tam zcela zřetelně slyším konkréntní vlivy. Celkový sound je ovšem tak unikátní, že mě nedovoluje použít přímé přirovnání. Všemu navíc opět vévodí ta zvláštní neuchopitelná nálada, která mě zasahuje tak hluboko, až mě to skoro zneklidňuje. Z trochu nepochopitelných důvodů cítím hodně sentimentu a nostalgie, což je zvláštní, protože mě s Kusumam nepojí žádné společné zážitky. Ale možná je to díky tomu, že máme hodně společné kořeny, vím, že kluci mají rádi spoustu kapel z 90. let, často takové, které dnes už nikoho nezajímají. Částečně se jim pak daří reinkarnovat jejich duch v současném kontextu a to je asi důvod mé sentimentality a toho, proč na mě jejich muzika působí jako píšťalka na kobru. Mnozí možná nebudou souhlasit, ale já v Kusumam slyším hodně z pozdního Dischordu, ale i ozvěnu Doughouse Records v době, kdy vydával skvělé kapely jako Metroshifter nebo Split Lip. V tomto specifickém období se hrálo velmi podobně, tedy emocemi nabitý punk, který nepostrádal silně klenuté melodie a zároveň to byla pořád energická přímočará muzika . Původní myšlenka zůstala, jen byla posunuta k otevřenějším osobním výpovědím a právě proto mě válcuje i po tolika letech s nezmenšenou intenzitou. Kusumam mají tohle vše v sobě, jsou to vynikající muzikanti, ale baví je hnát své písničky kupředu s punkovou dravostí a tím jim dávají elektrizující náboj, který se jen tak neslyší. Navíc je „Tartas“ naprosto suverénně zvládnutá i po zvukové a grafické stránce a kdo si tenhle 180g těžký vinyl koupí dostane k němu i download kupón, cože je velmi sympatické, stejně jako fakt, že si tuhle desku kluci vydali vlastně sami s malou pomocí strejdy Samuela. Jo a desky vyšlo jen 250 kusů, tak neváhejte.
Slať tofužel nakonec hrát nebude. Nahradí je Marastic Blues, neznámá, ale vynikající bruska kloubící oldschool Grindcore a Punk ve vysoce výbušnou směs.
Ahoj Peťo, proč ten hejt? Ani píseň, ani klip určitě přímo nepomůžou lidem, kteří pomoc potřebují. Představuju si ale, že by se obojí mohlo stát malou součástí velkého společného vícehlasu a ten vícehlas by třeba mohl postupně pomáhat změnám - formovat atmosféru ve společnosti směrem k vět&sca.... (text zkrácen)
