(Temporary Residence)
Když se kdysi rozpadli Three Mile Pilot, měli všichni pocit, že je to konec. Že už nikdo nikdy nebude vyprávět příběhy stejným způsobem. Jenže z popela povstlaly hned dvě nové kapely, které další podobné úvahy vymazaly s grácií sobě vlastní. Svými šípy nás zasáhli Pinback a.....The Black Heart Procession. A uzdravit se není možné.
Jak název napovídá, jedná se v pořadí o šestou desku těchto kouzelníků okolo principála Pala Jenkinse. Ty první se jmenovaly "One", "Two" a "Three", pak přišla "Amore del Tropico" a "The Spell" a nyní se tedy TBHP vrací zpátky k původnímu konceptu. A rozhodně se tím snaží dát lecos najevo ještě před tím, než si tohle album poslechnete. Ranné nahrávky byly v mnoha ohledech pokračováním toho, co dělali Three Mile Pilot ve svém pozdním období (zejména na posledním 12ep na Gravity). Vše bylo mnohem více postaveno na temné náladě než na nějaké struktuře, vše jakoby poletuje ve vzduchu, asi jako když si lehounký vánek pohrává s jemným pírkem. S každou další deskou se TBHP nebáli být konkrétnější a vše vyvrcholilo na "Amore del Tropico", která stála překvapivě předvším na rytmu, byť stále dosti zádumčivém. Následující "The Spell" pak tento směr jen potvrdila i když zároveň naznačila, že se pánové začínají lehounce vracet na začátek své cesty. No a teď tu tedy máme "Six", kde se vše spojilo dohromady a tím byl utvořen kruh, had, který žere svůj ocas, hodiny, co běží pozpátku. Písničkám zůstala jejich osnova, ale jsou svou podstatou mnohem temnější, doslova nasáklé tou zvláštní náladou, která byla na prvních deskách totálně koncetrovaná až na samou hranici únosnosti. Bylo to jakoby na vás někdo jen tak šeptal ze tmy a "Six" zní jako kdyby ten někdo teď mluvil konkrétním a jasným hlasem. Stále však není úplně vidět, jen tu a tam problesknou červené oči.TBHP se tak dostávají zpátky, hodně blízsko ke geniální desce od Three Mile Pilot "Another Desert, Another Sea". Pocity zatracení, osamocení a prázdnoty vás dokonale obklupují a evokují pocit, že jste na prokleté lodi kdesi v mlze uprostřed oceánů, kde není nic vidět, slobounký vítr pohupuje lodí a v dálce slyšíte hlas Sirén. Víte, že to je cesta odkud není návratu, ale nemáte kam jinam jít, tak naberete směr do nicoty. Tohle vše TBHP naprosto mistrně splétají s použitím téměř minimalistických prostředků. Občas máte pocit, že se vlastně nic neděje, jen plačtivý zvuk několika tónů na piáno, které zní jako kapky deště rozechvívající vaše srdce a pila ševelí někde v povzdálí, jakoby přicházela z jiného světa. A pak ten totálně podmanivý hlas, který na mě osobně působí jako píšťalka na kobru. Nevím jak je to možné, ale i po tolika letech mají tihle vyvrhelové pořád v rukávu geniální nápady a navíc je umí dokonale poskládat dohromady. Je to uhrančivý spektákl, který vás naprosto pohltí a navíc mám pocit, jakoby se z něho vytratilo úplně všechno světlo, hlavně, co se týká jeho odkazu. Slyším jen slova o pekle, prokletí, samotě, bolesti, smrti, drogách a zradě a když si čtu texty, mám pocit, že jsem schopen učinit jakkoliv bolestivé rozhodnutí, protože nezáleží na ničem. To co je cítit nejvíc je bolestivé, ale ohodlané smíření se vším. A je to opravdu síla.
"It´s your curse to the end. That´s just the way it is."
www.myspace.com/theblackheartprocession
|
