Krtkova kolona

Lída: Odkazuje na dvě politické tendence, které byly v té době v kolektivu přítomné: kolona odkazuje na anarchismus, revoluci ve Španělsku, Durrutiho. Druhá půlka na text Karla Marxe. Krtek je symbolem pro podvratné hnutí, které se prokutává současnou společností, aby jí „otřáslo v základech“.

  
Co se v současnosti děje v KK? Co si mám představit pod pojmem infocafé?

Lída: Naše původní představy se začínají realizovat pomalu, spíše až teď. Chceme mít café bar, který by vydělával na další prostory – studovnu s anarchistickými, komunistickými a podobnými tituly, kde by se daly texty číst a kopírovat, kancelář pro různé aktivity. A můžeš si představit i spoustu dalších věcí, které mají něco společného se antikapitalistickým subverzivním nábojem: diskuze se stávkujícími tramvajáky, workshop pro zdravotníky zasahující při demonstracích, který vedl doktor z USA se zkušenostmi z Wounded Knee i z protestů v Seattlu, diskuse, čtení surrealistické negativní poezie, promítání záznamů z Czechteku ´05, schůzky politických skupin, sprejování a jiné. Pokud se chce člověk realizovat a aktivita má subverzní aspekt, má u nás otevřený prostor.

  
Posunula se od svého počátku KK někam? A to jak směrem ven k nám běžným návštěvníkům, tak i směrem dovnitř? Jak se naplnily vaše cíle, se kterými jste do toho šli?

Lída: Zásadní byly překážky, které se týkaly samotného zprovoznění prostoru: spoustu energie jsme dali do rekonstrukce, při omezených finančních možnostech. Aby infocafé žilo, musí nabídnout jisté zázemí, nestačí jen punc toho, že je „jiné“: s tím se snad dá vyžít první dobu po otevření. A zázemí znamená rekonstrukci a kultivování prostředí, na což jsou potřeba peníze... a abys je měla, předpokládá to jistou návštěvnost. Prostě začarovaný kruh. Čím víc jsme po KK lítali s cementem, lžícemi a vrtačkami, tím méně času jsme měli na vlastní program, tím méně energie na to, užít si službu za barem – a tím méně to uspokojovalo nás samotné. První roky byly krušné, řada lidí odešla. Došlo to tak daleko, že jsme i vážně zvažovali, pod spoustou dluhů, zavření. Výrazně nám pomohli noví lidé, kteří do KK přišli a přinesli energii, která nám začala docházet.

Rumcajs: Když jsem se k projektu KK přidal, působil ještě syndrom vyhoření a obecná únava. Časem se ale podařilo dát dohromady energii a další lidi, kteří chtěli s KK pomoci. Pohnulo se s rekonstrukcí, sehnaly se počítače, zapojil internet a lidi začali znovu aspoň trochu jevit zájem.

  
Už jste mluvili o tom, že překážkou jsou finance. Co další může mít pozitivní nebo negativní vliv na vývoj?

Lída: Když pomineme kapitalismus jako všeobecný jmenovatel, který stojí za tím, že lidi jsou zaneprázdněni, zničeni prací nebo školou, hraje roli spousta dalších věcí, například odpovědnost každého. Někdy krachují plány proto, že jeden dva lidé nejsou schopni plnit dohody. Potom též rozpačitý zájem toho, co by se nazvalo scénou, „hnutím“. Šli jsme do toho jednak s tím, že projekt KK meze scény opustí, že bude možností, jak propojit „radikální politiku“ s proletářskou komunitou okolo nás. Na druhé straně jsme ale předpokládali, že ta scéna začne participovat, že to nebude projekt šesti lidí. Materiální problémy s rekonstrukcí se nám překonávaly o to hůře, pokud jsme si uvědomili, že infocafé nebylo používáno ani k tomu, k čemu bylo již z části uzpůsobené… Dokonce jsme se ptali, jestli existuje potřeba takového prostoru, zda to není jen žrout času a peněz…

Rumcajs: Podle mě situace vycházela z toho, že v „hnutí“ není jasné, k čemu má KK sloužit a jak prostor využít nebo zapojit do svých aktivit. Viděl jsem strašně unavený lidi. Ten původní kolektiv už trochu ztrácel subverzní náboj a zdálo se, jako by pozapomněl na to, proč se KK vlastně dělá – na to, co je napsáno v úvodním prohlášení KK. Celkově se pak z hnutí jako takového vytrácel sdílený duch antisystémových podvratníků, jak si jej – asi nejen já – pamatuji z období kolem první a druhé streetparty a protestů proti MMF a Světové bance. Začala se ztrácet i nějaká cesta alternativy vůči systému a teď se spíše přešlapuje na místě.
Já jsem dřív četl poezii, hrál divadlo, dělal výstavy a k tomu mi poskytoval dobré podmínky squat Milada, za což jsem dodnes vděčný. Nebyl problém přijít a domluvit nějakou akci, nebo si přijít prostě pokecat. Spolu se změnou obyvatel se ale začala zmítat v ideových problémech. Vezmeme-li, že Ladronka skončila úplně, začaly „hnutí“ citelně chybět i materiální podmínky. KK dokáže něco z toho, co Ladronka a Milada poskytovaly, nahradit, samozřejmě, že ne dokonale.

  
Vnímáte stále, že lidé z „hnutí“ mají o KK malý zájem?

Lída: Řekla bych, že se to začíná měnit, už se i častěji stává, že někdo přijde s tím, že chce v KK něco uspořádat, KK začíná být vidět. Jistě to je i proto, že ten prostor už působí lépe, teď už je snadnější do Krtka přijít a začít participovat na něčem, co je už je skoro hotové, co už jako využitelný prostor může sloužit...

  
Někdy, když přijdu do KK, tak si připadám jako vetřelec. KK na mě občas působí jako uzavřené ghetto. Nemyslím si však, že by to byl problém je Krtka, spíš se to týká všech podobně zaměřených aktivit. Jste si toho vědomí, že i to může být omezením?

Rumcajs: Je to o tom, s čím lidé přijdou. Ti, kteří tomu dodávají náboj, přijdou a zapadnou. U některých lidí, kteří se o KK či akci v ní dozvědí z letáčku nebo řekne-li jim o tom někdo ze známých, u nich je větší ostych.

Lída: Tohle bylo téma několika diskuzí. Obecně o tomhle nebezpečí víme, rozšiřování subverzního potenciálu a překračování mezí bylo naším původním cílem a ghettoizaci jsme se chtěli vyvarovat. Myslím, že se na tom, že se nám tak úplně nedařilo, podepsaly materiální podmínky, v nichž KK, v prostorách, kde byly sklepy atd., vznikala… když do provizorně zařízených a neútulných čtyř stěn s barem přišel někdo neznámý, „z ulice“, přišlo mu, že vstoupil do soukromé klubovny. Řekl pardon a zavřel rychle dveře. Navíc se na něj osazenstvo, které si ten bar dlouhou dobu stavělo na koleně, celé otočilo, kdo že to přišel… (smích)

  
Nebylo problémem to, že se občas stalo, že místo popelníku najdete na stole vrtačku, nebo že se někdo začne uprostřed baru převlékat z montérek?

Lída: Právě tohle. Situace by se teď měla měnit, bar by měl fungovat standardněji, máme fotbálek, k dispozici je internet, včetně přípojky na notebook, konečně se už rýsuje knihovna a studovna… Pokud se to dotáhne, bude KK nejen „náš“ prostor, ale i příjemný a prakticky užitečný.

  
A do budoucna byste chtěli, aby k vám chodilo víc „normálních“ lidí?

Lída: Já mám radost, když do KK chodí kámoši, ale stejně tak mi udělá radost, když se objeví někdo „z venku“. Nechceme nikomu „naočkovávat“ naše myšlenky, přesvědčovat, ale spíše dát možnost lidem, nasraným na to, jak se věci mají, setkávat se, mluvit a dělat něco prakticky kolektivně.

  
Jak vypadá každodenní praxe? Co obnáší pracovat v Krtkově koloně?

Rumcajs: Spoustu věcí: Rozhodit služby za barem, nakoupit, uklidit, koordinovat brigády kvůli dokončení rekonstrukce a o víkendech vrtat, brousit a natírat, vymýšlet program, starat se o propagaci, brzo už bude třeba i zapisovat anotace knih do studovny, být tam jako služba pro hosty...

Lída: Zdá se mi, že za poslední rok vznikly přirozeně skupiny, které se starají o určitou věc. Dříve jsme se je snažili urputně zavádět, ale nefungovalo to. Dnes se někteří více starají o bar, jiní více o program – poté to vzájemně na schůzkách řešíme. Víš vždycky, na koho se obrátit.

  
Jak rozhodujete? Na společných schůzkách, nebo nějaká skupinka vyvolených?

Lída: Schůzky svoláváme s předstihem, aby se mohlo účastnit co nejvíce lidí, což je trochu problém, protože řada z nás pracuje na směny atd. Společně, „v plénu“, rozhodujeme o tom, o čem chtějí rozhodovat všichni: formálně platí zásady konsensu a člen kolektivu může zablokovat rozhodnutí, s nímž zásadně nesouhlasí. U méně závažných otázek se uchylujeme k hlasování. Řadu věcí řeší v praxi skupiny složené z těch, kteří právě do toho či onoho chtějí mluvit. Ne každý chce řešit, jakou barvu mají mít poličky v knihovně – a není žádný důvod ho k tomu na společné schůzce „nutit“.

Rumcajs: Schůzky jsou obvykle otevřeny i těm, kteří nejsou v kolektivu, ale na KK se jednorázově nebo kontinuálně podílejí. Jinak v zásadě každý dělá, co ho baví, a věci, které jsou „opruz“, si rozdělujeme.

  
Jaké přínosy má KK kromě toho, že je skvělým prostorem pro přednášky a schůzky?

Lída: Jako tvůrčí prostor pro kolektivní činnost.

Rumcajs: Plus by měla nabídnout zázemí, kancelářský prostor a fungovat jako komunikační kanál.

  
Proč byste nechtěli, aby se KK zavřela? Proč si oba myslíte, že taková aktivita jako KK je důležitá? Má vůbec cenu vkládat do toho takové energie v podobě času a peněz?

Lída: Je to důležité především pro mě samotnou, mám potřebu dělat věci zasazené do politické perspektivy, kolektivně, debatovat, naslouchat, učit se od jiných. Krtek je pro mě zastřešující prostor, kde takové věci dělat můžu. Samozřejmě by bylo fajn, aby to fungovalo také navenek. Tahle stránka věci narážela na spoustu problémů, snad to začíná fungovat lépe.

Rumcajs: Měl jsem spoustu nevybité energie. Potřeboval jsem nějakou „laboratoř“, kde bych zkoušel věci. Dřív mi to poskytovala Milada, ale měnily se poměry. Z aktivistického squatu se stalo kulturní zařízení pro pankáče – a to mi nevyhovovalo. Proto jsem hledal jinou platformu, kde bych se mohl uplatnit. A takový prostor mi poskytla KK.

  
A co hlavní poselství KK? Změnilo se nějak?

Lída: S tím, jak se měnilo složení kolektivu, lidi se svými postoji, kteří jej tvoří, se vyvíjíme, ale myslím, že základ je stejný. Mít prostor, kde můžeme vyjádřit náš třídní boj a který by nám vracel energii.

  
A co budoucnost?

Lída: Máme za sebou schůzku, po které jsme optimisticky opatrní, protože na sebe stále nevyděláváme. V květnu nás čeká další „deadlinová schůzka“, na které uvidíme.

Rumcajs: Rekonstrukce už pokročila – není tu jen bar, ale rýsuje se i zadní kavárenský prostor a začne fungovat i prostor, kde se bude dát chatovat, používat internet. A jedním z nejdůležitějších cílů je také konečně dobudovat knihovnu-studovnu.

  
VRAH – pohled zvenčí

Místo mnohými nepochopené, pomlouvané, bojkotované, ba dokonce nenáviděné; místo s permanentními existenčními problémy. Místo balancující na hranici udržitelnosti; místo častých (pro domácí víceméně neustálých) závažnějších či banálnějších sporů nejrůznějších podob a příčin; místo na jedné straně kypící ideály (ve smyslu hodnotovém, autentickém a praktickém), ale na druhé straně nekompromisně beroucí jakýsi naivní idealismus plošné neposkvrněnosti undergroundu (ano i zde se krade, agresivně brojí atp.)… Přes to všechno je Vrah stále na svobodě (i když pod diktátem nemalého nájemného)!!

Vrah je od roku svého vzniku (2000) osobitým dějištěm výstav, zkoušek, pravidelných koncertů, ojedinělých přednášek, filmových večerů, pingpongových turnajů a dalších aktivit. Je domovem nahrávacího studia Mocplevele, hnízdem hudebního labelu Malárie a v neposlední řadě i skutečným bydlením. Pro své „příbuzné“ (tj. Vrahouny) je ale také místem zakoušení každodennosti („školou života“)… Je pokusem dělat si věci po svém podle reflektovaných hodnot (etika Udělej si sám), je středobodem komunikace (a to nejen teoreticky), oázou svobodného jednání a kritického domýšlení, jež má víceméně svým přesahem i výchovný charakter. Je zrcadlem vlastního srabu, řečeno s existencialisty je pokusem vyrovnat se se zakoušením existenčního napětí metafyzického rizika svobody, a to ne únikem od vlastní svobody, nýbrž jejím rozvinutím a realizací.

Na fungování Vraha se podílí skupinka několika lidí, kteří na společných seancích řeší aktuální problémy i plánované akce. S jistou mírou abstrakce lze říci, že základním principem každodenních tvůrců je přímá demokracie v kontextu aktuálního dění kolem klubu… Tedy na argumentech stavěné pře či shody na schůzích vedoucí dříve nebo později k rádoby konsenzu.

Zájemce o podrobnější informace (nejen) kolem Vraha odkazuji na podrobný rozhovor s Vrahounama v brněnské Hluboké Orbě #25. Mrkni též na internetové stránky Vraha.

  
Za vraty…..

Tenhle malý, ale hodně proslavený klub se nachází na severu Čech, na okraji průmyslového města Most. V nedávné době se prostor rozšířil ještě o čajovnu Ametyst, ve které se koná i řada zajímavých přednášek. Za vraty založili lidé kolem Aktivity Cabaret Voltaire, která se zaměřovala nejen na kulturu, ale také na politiku. V klubu se kromě hudebních koncertů konají i výstavy.

Na první pohled působí Za vraty velmi úspěšně – má dobrou propagaci, aktualizované webové stránky se slušnou návštěvností a už zmiňovanou proslulost „pořádného punkového“ klubu. Hodně zahraničních skupin, které vyráží na turné do Evropy, má velký zájem zahrát si právě tady. V programu však nenajdete jen punkové skupiny, ale i hip-hop, hard core a další žánry, prostě jde o multikulturní prostředí. Multikulturalita a sbližování různorodých kulturních směrů je také hlavním motivem nového zinu Underground Harmony, na kterém se podílí někteří lidé kolem Za vraty.

Samotný kolektiv klubu o Za vraty hovoří jako o „moc hezkém baráku s malou hospodou, velkým sálem a malou návštěvností.“ Malá návštěvnost a s tím spojené ekonomické problémy jsou v současnosti středobodem klubového života i budoucnosti podniku. Vždycky tomu tak ale nebylo.

Klub začal fungovat v srpnu 2004, tedy přesněji řečeno, začal se rozjíždět a budovat. První skutečný koncert v upravených prostorách se konal v 9. října 2004. Na koncerty skupin, které byly i hodně neznámé, chodilo kolem stovky lidí. Zdálo se, že návštěvnost nebude problém. Kromě „majitele“ byli v klubu zaměstnaní další dva lidé. Právě nespokojenost s tehdejší prací a nezaměstnanost byly důležitými důvody, proč klub vznikl. „Kromě Honzy jsme byli všichni nezaměstnaný. .. Tak jsem si myslel, že budeme dělat to, o nás baví, ještě se zaměstnáme navzájem,“ říká Jenda v rozhovoru pro časopis Move Your Ass. Tohle však v současné době ekonomická situace už neumožňuje.

Podobně jako v Krtkově koloně i tady tvoří malá návštěvnost a finanční příjmy začarovaný kruh. Už v zmiňovaném interview si přečtete toto: „Na všechno potřebuješ peníze, když nechodí lidi, tak nemůžeš dělat to, co chceš dělat.“ A podobně jako v Krtkově koloně i tady je cítit jakýsi pocit ukřivděnosti vůči lidem, kteří si klubu neváží tolik, jak by si představovat sám kolektiv Za vraty. Jenda k tomu říká: „Někdy si říkám, že je škoda, že to není někde jinde, protože sem jezdí lidi odněkud – stačí se podívat k nám na guestbook, Děčíňáci píší „škoda, že to není u nás“, Ústečáci to samé, skoro tady bydlí a jsou na to hrdí, že jsou tady každých čtrnáct dní, no a lidi z Mostu jdou radši někam jenom zakalit, než aby přišli na koncert. Odpověď na otázku proč to není tak, jak jsme si představovali, hledáme pořád. Hodně věcí jsme asi mohli udělat jinak a dneska by to i vypadalo jinak, ale hodně věcí my ani neovlivníme a nikdy jsme ovlivnit nemohli. My jsme něco chtěli, s něčím jsme přišli, něco jsme udělali, a jestli to lidi nepochopili nebo nechtěli pochopit...“ Honza 2 dokonce dodává: „Občas si lidi až hledají důvod, proč by sem nemuseli. Úplně zvrácená logika.“

A podobně jako ve Vrahovi a Krtkově koloně i tady naráží na problémy s vlastním uzavíráním se vnějšímu světu: „Já mám to svoje Zavrata a jednou jsem to řekl – to, co je před Vraty mě nezajímá.“ I tak můžou dopadnou ideály při střetu s každodenní realitou, která znamená hlavně mít co jíst nebo kde bydlet.
I přesto se však v klubu koná velké množství hudebních akcí a v již zmiňované čajovně Ametyst i přednášky, které se věnují řadě témat právě ze světa mimo Za vraty.

  

Připravili Linda Sokačová a Bob Kuřík. Článek o klubu Za vraty vznikl se svolením autora na základě rozhovoru v Move Your Ass 12/06. Děkujeme.

Zdroj: A-kontra 1/06.