LP (Papagájův Hlasatel Records)

Více jak čtvrt století jsem si vystačil s nahrávkou prvního alba "Voice of a Generation" a pravděpodobně by to takhle zůstalo i nadále, nebýt této reedice od PHR v licenci Cherry red records. Nešlo o nějaké to zklamání z druhé velké desky " Second Empire Justice", kterou jsem  popravdě slyšel až nedávno. Především jsem chtěl absorbovat  všechny ty další staré i nové kapely a času bylo vždycky málo, zvlášť s kapelou, která se mi líbila, přesto ne zase tak moc, abych ji musel lustrovat dopodrobna. Přednost měla divokost.
 I s "The Killing Dream" to pro mě nebylo na první dobrou, desku jsem poctivě frézoval na plotně gramofonu mnoho dní a nedokázal se rozhodnout, jak se k nahrávce postavit. 
Zaprvé, neskutečně mě dopaloval sterilní zvuk bicího automatu suplujícího akustické bubny, oproti tomu jsem nemohl odolat mnoha Nidgeho kytarovým motivům a zpěvu Garyho Basnetta (ex. Attak).  
Za druhé, zvuk i koncepce je trochu jiná než bych čekal, nahrávka místy působí jako demo, především první polovina díky "Overdrive" a "Intermission 1,2".
Moje nedůvěra s každým poslechem postupně opadávala a pozvolna jsem začal nasávat Nidgeho soumrak osmdesátek ve vyústění sedmiletého hiatusu. Postupně jsem začal skládat dohromady obraz, který jsem ještě před několika dny neviděl, možná ani nechtěl vidět. 
Zdá  se, že Nidgeho záměr byl poskládat těch 13 tracků tak aby postupně tlačily atmosféru celé desky nahoru, mohl bych říct povedlo se. Za mě ano.
Melodické melancholie, plné snění i loučení následně přetažené instrumentální pavučinou plnou emocí evokují singl "New Age" ( 1983) a návaznost na něj nechce nechat sklidnit mysl pomyšlením, že je to jen náhoda. Koneckonců samotná skladba "The Killing Dream" vznikla už v 83 roce, jak sám Nidge konstatoval v Burning Britain, a jeho "projekt" Rose of Victory (rozuměj Blitz), kde na jediný vydaný singl ten týž rok použil původní  instrumentální song "Overdrive" mě v tom jen utvrzuje. Naopak prokládání playlistu svižnějšími skladbbami jako  "Those day", "Don't Care" dává vzpomenout na éru LP "Voice of a Generation" a "Walk Away"  jakoby z oka vypadlo Ramones do kterých byl Nidge opravdu blázen. Ve skutečnosti samotný název Blitz není nic menšího než část názvu písně Blitzkrieg Pop.   
Proč ale ta zatracená elektrická mašina? Jako ano, mnoho kapel na tom fičí i dnes a funguje to. 
Odopověď jsem dostal záhy: ostatní neměli zájem.  Stále mě mrzí, že se nepodařilo získat živého bubeníka, zvuk, lidský faktor, zkrátka je v tom ten feeling  i tak nemám jinou volbu než se s tím smířit, a ta vůle je.

Ve skutečnosti je to skvělá punková deska, jen potřebuje víc času než obvyklé "na první poslech" a pokud se rozhodnete poslechnout si nahrávku, koupit desku, nepodceňujte to. Riffy jsou silně nakažlivé,  a ve své melodičnosti stále ohromně syrové, vezmete-li v potaz i délku skladeb, žádná netrvá tak dlouho aby vás začala nudit.  
I přesto, že by se toto album mohlo považovat za Nidgeho sólovou nahrávku ( prostě to tak je), především pro nezájem ostatních bývalých členů se znova připojit k Blitz, jedno ohromné plus lze slyšet jakmile se začne zpívat. Gary Basnett svoji roli zvládl perfektně, skvěle, dokonale a ve skutečnosti si už ani nechci představit jak by deska zněla bez jeho přítomnosti. 

Takže co nám vlastně zbývá? 
Negativa - Automatické bicí, na které se dá při troše dobré vůle zvyknout. 
                 Chybí textová příloha, ale nebyla ani v původní verzi u Skunx Recordings ( sub label Link Records).
Pozitiva -  Ostatních 80% a to není vůbec málo když vezmeme v potaz, že se album nahrávalo před 32 lety.

Vždycky se rád  nechám odkázat na staré i nové punkové nahrávky a PHR se to letos podařilo hned několikrát a to v té záplavě muziky nejen u domácích vydavatelů není zanedbatelné. 

PHRHQ