Po sérii nadšených reakcí a následovném zjištění, že se u nás zatím prodaly téhle desky 2 kopie (jednu jsem si koupil já a druhou Jirza), dospělo moje nutkání napsat na ni recenzi až k těmto řádkům. Nic mi totiž v poslední době nezlepšilo náladu tolik jako Masshysteri a jejich nová deska. Dokonce i to divný počasí venku je o dost snesitelnější, když si máte co prozpěvovat a zalévá vás zvláštní hřejivý pocit. Ne úplně optimismus, to je asi dost silný výraz, ale takové to šimrání v zádech a permanentní lehký úsměv. A to i ve chvíli, kdy navzdory předpovědi venku brutálně chčije, je 12 stupnů a kouří se vám od huby. Pak je silný kafe nebo horkej čaj a tahle deska zaručenej recept, věřte mi.
Ještě než se jehla položila do drážky, odhadnul jsem směr, kterým se Masshysteri vydají. Přestože jsou v současnosti posilněni o Kajsu Bergsten na postu druhé kytary, je jejich sound zase o kousek blíž k úplným kořenům punku. Už předešlé lp bylo velmi výrazně ovlivněno pre punkem konce 70. let, nejvíc asi The Adverts, X nebo rannými Agent Orange, ale současná tvář Masshysteri už snad není ani retro. Kapela v tom nejlepším slova smyslu přímo navazuje na to, co dělaly kultovní skandinávské kapely jako Ebba Grön nebo Lost Kids. Ty zejména na přelomu 70. a 80. let definovaly tvář severského punku a Ebba Grön si navíc svůj vliv dokázali udržet i po celá 80. léta, kdy stále vydávali vynikající desky. A přesně tahle kapela je pro Masshysteri největší inspirací, což také otevřeně přiznávají. Je to prostě naprosto ukázkový příklad toho, že když máte silný nápad, víte jak na to a nemáte tendenci věci komplikovat, ale ani zbytečně zjednodužšovat, tak můžete úplně klidně použít schéma staré 30 let a funguje to dokonale. Skladby na téhle desce jsou neuvěřitelně zpěvné, vokály vytváří návykové harmonie, zvonivé kytary s téměř power popovým zvukem jsou totálně chytlavé, přestože všechny nápady stojí v podstatě na pár akordech. Hned úvodní riff první skladby si vás ve vteřine obmotá kolem prstu a když Robert se Sárou spustí v tandemu a ve švédštine, nebude cesty zpět. Vokály se skvěle doplňují, dávají si navzájem prostor, překrývají se nebo jen tak rozprostírají do muziky. Na mnoha místech jsou pak zvukově hodně nad samotnou hudbou a úplně ovládají prostor. I to je odkaz na punkový pravěk o kterém jsem psal na začátku a nutno říci, že to je naprosto super. Vynikající je i basa, která v mnoha případech vytváří samostatnou melodickou linku. Jednoduché, ale přesné bubny, které postrádají přechody, jsou zárukou, že se songy nerozmělní a pojedou pořád dopředu. Je zajímavé sledovat, jak se Erik na postu bubeníka pořád zlepšuje (poprvé zasedl na bubenickou stoličku až poté, co se Vicious přetransformovali v Masshysteri a odešel bubeník Andy) i když hraje pořád úsporněji. Díky téhle souhře a dostatku silných nápadů, je celá deska hodně silná a přesvědčivá, ovšem některé momenty nedostanete z hlavy. Je to už zmíněná první skladba „Masshyteri Del Tva“ nebo geniální refrén v „Dom Kan Inte Höra Musiken“. Zvláštní melancholie, která provází kapelu už od začátku je tady doslova zhmotněná, ale není jí zase tolik, aby to bylo patetické. V první řadě je to pořád přímočará punková deska se skladbami, které se jednou stanou klasikou. Víc v současné chvíli ke štěstí nepotřebuju.
