Po sérii nadšených reakcí a následovném zjištění, že se u nás zatím prodaly téhle desky 2 kopie (jednu jsem si koupil já a druhou Jirza), dospělo moje nutkání napsat na ni recenzi až k těmto řádkům. Nic mi totiž v poslední době nezlepšilo náladu tolik jako Masshysteri a jejich nová deska. Dokonce i to divný počasí venku je o dost snesitelnější, když si máte co prozpěvovat a zalévá vás zvláštní hřejivý pocit. Ne úplně optimismus, to je asi dost silný výraz, ale takové to šimrání v zádech a permanentní lehký úsměv. A to i ve chvíli, kdy navzdory předpovědi venku brutálně chčije, je 12 stupnů a kouří se vám od huby. Pak je silný kafe nebo horkej čaj a tahle deska zaručenej recept, věřte mi.
Ještě než se jehla položila do drážky, odhadnul jsem směr, kterým se Masshysteri vydají. Přestože jsou v současnosti posilněni o Kajsu Bergsten na postu druhé kytary, je jejich sound zase o kousek blíž k úplným kořenům punku. Už předešlé lp bylo velmi výrazně ovlivněno pre punkem konce 70. let, nejvíc asi The Adverts, X nebo rannými Agent Orange, ale současná tvář Masshysteri už snad není ani retro. Kapela v tom nejlepším slova smyslu přímo navazuje na to, co dělaly kultovní skandinávské kapely jako Ebba Grön nebo Lost Kids. Ty zejména na přelomu 70. a 80. let definovaly tvář severského punku a Ebba Grön si navíc svůj vliv dokázali udržet i po celá 80. léta, kdy stále vydávali vynikající desky. A přesně tahle kapela je pro Masshysteri největší inspirací, což také otevřeně přiznávají. Je to prostě naprosto ukázkový příklad toho, že když máte silný nápad, víte jak na to a nemáte tendenci věci komplikovat, ale ani zbytečně zjednodužšovat, tak můžete úplně klidně použít schéma staré 30 let a funguje to dokonale. Skladby na téhle desce jsou neuvěřitelně zpěvné, vokály vytváří návykové harmonie, zvonivé kytary s téměř power popovým zvukem jsou totálně chytlavé, přestože všechny nápady stojí v podstatě na pár akordech. Hned úvodní riff první skladby si vás ve vteřine obmotá kolem prstu a když Robert se Sárou spustí v tandemu a ve švédštine, nebude cesty zpět. Vokály se skvěle doplňují, dávají si navzájem prostor, překrývají se nebo jen tak rozprostírají do muziky. Na mnoha místech jsou pak zvukově hodně nad samotnou hudbou a úplně ovládají prostor. I to je odkaz na punkový pravěk o kterém jsem psal na začátku a nutno říci, že to je naprosto super. Vynikající je i basa, která v mnoha případech vytváří samostatnou melodickou linku. Jednoduché, ale přesné bubny, které postrádají přechody, jsou zárukou, že se songy nerozmělní a pojedou pořád dopředu. Je zajímavé sledovat, jak se Erik na postu bubeníka pořád zlepšuje (poprvé zasedl na bubenickou stoličku až poté, co se Vicious přetransformovali v Masshysteri a odešel bubeník Andy) i když hraje pořád úsporněji. Díky téhle souhře a dostatku silných nápadů, je celá deska hodně silná a přesvědčivá, ovšem některé momenty nedostanete z hlavy. Je to už zmíněná první skladba „Masshyteri Del Tva“ nebo geniální refrén v „Dom Kan Inte Höra Musiken“. Zvláštní melancholie, která provází kapelu už od začátku je tady doslova zhmotněná, ale není jí zase tolik, aby to bylo patetické. V první řadě je to pořád přímočará punková deska se skladbami, které se jednou stanou klasikou. Víc v současné chvíli ke štěstí nepotřebuju.
Slať tofužel nakonec hrát nebude. Nahradí je Marastic Blues, neznámá, ale vynikající bruska kloubící oldschool Grindcore a Punk ve vysoce výbušnou směs.
Ahoj Peťo, proč ten hejt? Ani píseň, ani klip určitě přímo nepomůžou lidem, kteří pomoc potřebují. Představuju si ale, že by se obojí mohlo stát malou součástí velkého společného vícehlasu a ten vícehlas by třeba mohl postupně pomáhat změnám - formovat atmosféru ve společnosti směrem k vět&sca.... (text zkrácen)
