Třetí velká deska švédských Pg.Lost vrací do ringu všechny nenávistné soupeře, kteří se rádi postaví proti neúnavným milovníkům příběhů jenž jsou psány pouze nástroji. Všeobecná znatelná únava z post-rocku je jasná, ale jak se zdá díky Pg.Lost hůl ještě zcela zlomena není. Na první pohled je vše zcela zachováno a tradice o vygradovaných pasážích a melancholických propadech jsou i zde dodrženy. A byla-li poslední skvělá deska především o těchto vysokohorských přechodech, tak s novinkou „Key“ naši švédští průvodci dodrželi slovo, které podali již při svém MCD. Jenže bylo by škoda zapomenout na jejich vrozenou preciznost se kterou se u nás zapsali s ohledem na plynoucí čas a vzrůstající počet desek. Samozřejmě i tentokrát dojde na klasické post-rockové klišé o kytarových meluzínových závanech, které se kolem nás motají. Pg.Lost se nebáli svůj příběh osvěžit i trochou čerstvého závanu, který si tentokrát vypůjčili a chytře vyzobávali napříč žánry. A tak spořádaný nastolený řád je tu a tam popostrčen rockovejší až rollovejší divokostí, aby v zápětí v jiné skladbě byl uzemněn dronovější vychytralostí. I tentokrát se dočkáme nástrojových výměn, kdy kytarové partie jsou rozčísnuty dominantní basou, která tu a tam až nápadně se otírá o Russian Circles. Žánrová pestrost ovšem na celé desce, která na ploše 55 minut je rozdělena do sedmi skladeb, dokázala i pro tentokrát posluchače ovládnout a zahnat jeho myšlenky po nudě či přesycení.
Slať tofužel nakonec hrát nebude. Nahradí je Marastic Blues, neznámá, ale vynikající bruska kloubící oldschool Grindcore a Punk ve vysoce výbušnou směs.
Ahoj Peťo, proč ten hejt? Ani píseň, ani klip určitě přímo nepomůžou lidem, kteří pomoc potřebují. Představuju si ale, že by se obojí mohlo stát malou součástí velkého společného vícehlasu a ten vícehlas by třeba mohl postupně pomáhat změnám - formovat atmosféru ve společnosti směrem k vět&sca.... (text zkrácen)
