(Black Star Foundation)

Třetí velká deska švédských Pg.Lost vrací do ringu všechny nenávistné soupeře, kteří se rádi postaví proti neúnavným milovníkům příběhů jenž jsou psány pouze nástroji. Všeobecná znatelná únava z post-rocku je jasná, ale jak se zdá díky Pg.Lost hůl ještě zcela zlomena není.  Na první pohled je vše zcela zachováno a tradice o vygradovaných pasážích a melancholických propadech jsou i zde dodrženy. A byla-li poslední skvělá deska především o těchto vysokohorských přechodech, tak s novinkou „Key“ naši švédští průvodci dodrželi slovo, které podali již při svém MCD. Jenže bylo by škoda zapomenout na jejich vrozenou preciznost se kterou se u nás zapsali s ohledem na plynoucí čas a vzrůstající počet desek. Samozřejmě i tentokrát dojde na klasické post-rockové klišé o kytarových meluzínových závanech, které se kolem nás motají. Pg.Lost se nebáli svůj příběh osvěžit i trochou čerstvého závanu, který si tentokrát vypůjčili a chytře vyzobávali napříč žánry. A tak spořádaný nastolený řád je tu a tam popostrčen rockovejší až rollovejší divokostí, aby v zápětí v jiné skladbě byl uzemněn dronovější vychytralostí. I tentokrát se dočkáme nástrojových výměn, kdy kytarové partie jsou rozčísnuty dominantní basou, která tu a tam až nápadně se otírá o Russian Circles. Žánrová pestrost ovšem na celé desce, která na ploše 55 minut je rozdělena do sedmi skladeb, dokázala i pro tentokrát posluchače ovládnout a zahnat jeho myšlenky po nudě či přesycení.