Jsou přátelství, která přetrvávají roky. Dávají vám jistotu, pocit radosti a sounáležitosti, pomáhají vám ve složitých situacích. Jeffa Burkeho a Marka Ryana jsem nikdy nepotkal, ale přesně takový vztah mám k jejich deskám. Každý jejich poslech je jako transfuze vytrácející se životní energie, jako dobití baterek, jako když nemáte náladu, postáváte někde v rohu a najednou vás kámoš vezme a hodí doprostřed poga. A vy si to všechno necháte vyplavit z palice pár riffama a vlastním potem.
První seznámení s Jeffem a Markem přišlo, když vešel do krámu kámoš z Německa a bez rozmýšlení si koupil všechny tři desky Marked Men, které jsme měli v regálu. Při podobných situacích vždy zbystřím a tak po jeho odchodu okamžitě putovala na gramofon On the Outside, což byl z těch tří zcela náhodný výběr ovšem s fatálním dopadem. Bez prdele jsem tu desku pak z gramofonu nesundal několik dní a bylo zaděláno na další krásnou závislost. Mezi tím, co jsem si stihl zamilovat i Mind Spiders, Potential Johns a další jejich kapely, se Marked Men odmlčeli, ale netrvalo zas tak dlouho a vyšla první deska Radioactivity, kde spolu oba dva hlavní motory opět akcelerovaly naplno. No a teď je tady jejich druhé lp Sillent Kill , které více než jasně dokazuje, že město Denton v Texasu má ve svém podzemí pravděpodobně továrnu na zabijácké punkové hity. Po všech těch nahrávkách, které drží podobnou stylovou linii ani náznak nějakého sundavání nohy z plynu, ani náznak únavy materiálu, zase jen čistá a odzbrojující energie a radost z toho, že můžete nahrát desku postavenou na všem, co už vymysleli Ramones nebo The Jam, ale funguje to dokonale i v roce 2016. Na celé nahrávce mají jen dvě skladby přes tři minuty, jinak jsou to mistrně napsané vypalovačky, kde je veškeré soustředění i lehkost napěchováno a natlakováno do těch prokletých pár tónů, které s miliony punks cukají už skoro 40 let, tedy zhruba od doby, kdy se členové Radioactivity narodili. V tomto ohledu mi něčím hodně připomínají Night Birds, jen místo Circle Jerks a D.I. vychází z Ramones, Radio Birdman nebo klasických garage punk kapel. Ale stejně jako Night Birds i oni vše hrají rychleji, dravěji a s vlastním, dnes už nezaměnitelným rukopisem. V případě Radioactivity je jím hlavně lehce melancholická nálada, pocit porozumění, uvěřitelnosti a důvěry. A tím jsme zase na začátku. Tedy, ještě úplně ne, ale snad teď ve čtvrtek nebo v pátek.
Slať tofužel nakonec hrát nebude. Nahradí je Marastic Blues, neznámá, ale vynikající bruska kloubící oldschool Grindcore a Punk ve vysoce výbušnou směs.
Ahoj Peťo, proč ten hejt? Ani píseň, ani klip určitě přímo nepomůžou lidem, kteří pomoc potřebují. Představuju si ale, že by se obojí mohlo stát malou součástí velkého společného vícehlasu a ten vícehlas by třeba mohl postupně pomáhat změnám - formovat atmosféru ve společnosti směrem k vět&sca.... (text zkrácen)
