Tentokrát nás rubrika RETRO vrátí 19 let zpět. V tomto období vyšel zin RESKATOR #1. O svém prvním turné v USA se v něm rozpovídala kapela SUNSHINE, konkrétně Matry (basa) a Kay (kytara, zpěv). Jednalo se pravděpodobně o první americké turné tuzemské kapely ze "scény". Otázky kladl Ivan. Za přepis velké díky patří Retsilovi. Rozhovor je pak doplněn fotkami z archivu kapely. SUNSHINE se před nějakým časem rozpadli. Kay v mezičase rozjel kapelu novou s názvem F V T V R E. Ta vydala tento měsíc debutový singl a svoji koncertní premiéru si odehraje 24.10. v pražském Café V lese.

Jednoho letního odpoledne jsem se vydal do Tábora, abych pořídil rozhovor se Sunshine. Původně jsem si měl povídat s celou kapelou, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem mluvil napřed s Matrym (basa) a pak s Karlem (kytara, zpěv). Povídali jsme si vesměs o jejich americkém turné, které uskutečnili začátkem tohoto roku. 

Ivan (I): Jak jste se dostali ke spolupráci se Sonnym? (Sonny byl zpěvákem u The VSS a je majitelem GSL Records - pozn. red.)

Matry (M): Loni v únoru jsme jeli kratičkou část evropského turné s The VSS. Měli jsme hrát i koncert ve Vídni, kterej nakonec nebyl, protože se jim porouchalo auto. Potom jsme společně hráli dva koncerty v Německu a dva koncerty v Čechách. Bavili jsme se se Sonnym o tom, že se chystáme jít do studia natočit novej materiál. Potom jsme mu to poslali a jemu se to tak líbilo, až se rozhodl, že to vydá. Ještě před LP vydal split 7’’ se Starlite Desperation, kterej se už prodával na jejich turné. Díky tomu nás tam lidi potom už docela znali. Taky tomu docela pomohl split 7’’ s Julií, kterej vydal Míra na Day After. Sonny nám nabídl i americký turné s The VSS, s čímž jsme samozřejmě souhlasili, i když pro nás to byl spíš sen. Nevěděli jsme, jestli to vyjde nebo ne. Začneš si zařizovat věci, bookovat letenky, přemejšlíš o tom, co si s sebou vezmeš, ale pořád máš pochybnosti o tom, jestli pojedeš nebo ne. Nakonec jsme jeli. The VSS se sice rozpadli, ale Sonny se rozhodl, že postaví naše samostatné turné. Postavil to, vydal desku, se kterou byly před Vánocema nějaký problémy. My jsme mu posílali připravený věci na obal, ale někde po cestě se to znehodnotilo. Dopadlo to dobře, protože obal nakonec byl. No a my jsme tam přilítli, nevěřili, že tam jsme a druhej den jsme hráli.

I: Americká verze vašeho LP má rozdílnej obal, než ta, co vyšla na Day After Records?

M: Místo Day After Records je tam napsáno GSL Records (smích). Ještě jsou tam samolepky, takže ta deska vypadá líp. Ale teď, na dolisu v Čechách, by měly být taky. A je to balený v igelitu, tady Míra to nebalí. Moc velký rozdíl v tom není.

I: Taky se mluvilo o CD.

M: Mluvilo, mluvilo, ale to se ještě uvidí.

I: Slyšel jsem, že na CD by měla být kompletní diskografie Sunshine.

M: No, pochybuju o tom, že by tam byla první deska. Já fakt nevím, jak to bude. Je těžký, říct to takhle dopředu. Myslím, že je zatím zbytečný o tom mluvit.

I: Starlite Desperation?

M: To jsou moc fajn kluci. My jsme s nima hráli v Berkeley. Snad teda. To budou vědět kluci. Já jen vím, že je to docela známý místo. Já už si ty názvy ani nechtěl pamatovat. Mě už to potom nějak nezajímalo.

I: Letěli jste dohromady? Karel říkal, že jste to měli rozdělený.

M: Já s Danem jsme letěli jako první s Lufthansou přes Frankfurt. Karel s Janou letěli s British Airways přes Londýn. Byli jsme rádi, když jsme se tam všichni shledali. Imigrační úřad i celnice proběhly v pohodě. Vůbec nás tam nekontrolovali. Bylo to v pondělí okolo pátý nebo šestý večer. Ty úředníci na nás prděli. Venku čekal Sonny, kterej nás hned odvezl na nějakou vyhlídku, na Manhattan. My tam tak stáli a koukali. Já jsem pořád nevěřil tomu, že tam jsem. Ten samej pocit jsem měl, když jsme přilítli do Čech. Hlavák byl pro mě úplně kouzelnej. Všude ještě pobíhali fanoušci hokeje. Prej, že jsme vyhráli. Já na to koukal, všude vlajky, zacpaná Praha, nerozuměl jsem ničemu…

I: Když jste tam první večer přiletěli, tak jste hned hráli?

M: Ne. Když jsme tam přiletěli, tak jsme měli posunutej čas. Pro nás to bylo jakoby v noci. Nebo ráno? Já fakt nevím. Nebyli jsme ani moc unavení, tak jsme šli na jídlo, okukovali jsme nový prostředí a někdy v noci jsme šli spát. Měli jsme posunutej režim, takže ráno pro nás bylo okolo jedné odpoledne. Fungovali jsme spíš v noci. Dan s tím měl trochu honičky, protože doma je zvyklej vstávat o hodně dřív, než my. Pak si ale zvykl.

I: První koncert si pamatuješ určitě, né?

M: Ten byl hroznej. Byli jsme totiž hrozně nervózní… nebo byli, já jsem byl nervózní. Hráli jsme totiž poprvé na ten aparát. Bylo to někde u Bostonu. Sorry, ale já si fakt nepamatuju ty jména. Vidíš, mohl jsem si vzít deník. Já jsem si totiž psal deník a tam je všechno. Každopádně, na tom koncertě bylo docela málo lidí a byla tam hrozná klendra. Byla to taková naše zkouška v novým prostředí. Testovali jsme novej aparát a snažili se vytvořit optimální zvuk. Mě to moc nebavilo, protože jsme se do toho teprve dostávali. Pak už to docela šlo. Takovej třetí koncert už byl dobrej. Vynikající koncert byl na Manhattanu. Tam se mi ale podělalo kombo, takže já jsem tam trpěl. Bylo tam dost lidí. Tam jsem hráli s Young Pioneers, World Friendship Inferno Society a Computer Cougar.

I: To jsou názvy kapel. Jak hrajou?

M: Nó, v Computer Cougar to mastí na kytaru Charles Maggio z Rorschach.

I: Ten má prej nějaký rádio v New Yorku, nebo kde?

M: To je možný, ale tam jsem nebyl. Já jsem se jim moc nevěnoval, protože jsme po nich hráli a já je před tím neposlouchal. Mimochodem, když jsme hráli my, tak jsme posrali, co jsme mohli. Taky to hodně podťal zvukař, protože nám tam furt lezl a reguloval korekce. Karel ho potom málem zbouchal, chudáka. Taky bylo proč. Bylo tam docela dost lidí a… ale nějaký desky se tam prodaly, takže to těm lidem zas tak moc asi nevadilo.

I: Co odezva? Jaký jsou tam reakce lidí?

M: Jak kde. Tam máš pocit, že tě ty lidi respektujou. Přijdou na muziku a zajímá je to. Já si myslím, že ty reakce na to, co jsme tam předváděli, byly pozitivní. Asi jsme pro ně byli exoti. Dlouhej, Širokej a Bystrozrakej. My jsme hráli ve spoustě rozdílnejch prostředí. V klubech, na pláckách, kam chodili jenom kids a kde se nesmělo kouřit. Taky jsme hráli v homosexuálním klubu, kde jednou za tejden dělaj koncerty kapelkám. Jeden koncert jsme hráli v normálním baráku, kde žili samý děti… tedy děti, mladí lidé. Tam hodně bydlej lidi samostatně už od patnácti. Není tam vůbec problém sehnat bydlení. Bydlí tam tak 5-6 lidí. Platěj nájem, protože na to maj. Občas jim jebne a udělaj tam koncert. Přijdou lidi, vyberou nějaký prachy na kapelu… bylo to divoký. Čtvrť, baráky… u jednoho zastavíš, nanosíš do malýho obýváku aparaturu, pak se tam nahrne 60 lidí a nemáš prostě prostor, kde hrát. Vylezl jsem si na bednu a odmastil to na bedně. Bylo tam hrozný vedro. A třeba v Memphisu jsme hráli v takový nechutně obrovský tovární hale a tam těch lidí nebylo zase tolik.

I: My jsme se ve spojitosti s Memphisem bavili o tom Elvisovi…

M: Nó… nepotkal jsem ho. My jsme tam akorát očumovali ten barák, kde se narodil. Je tam spousta krámů se suvenýrama. Amerika je na suvenýry hrozně zajímavej stát. Všechno uměj moc dobře prodat.

I: Koupil sis tam opravdovej suvenýr? Myslím tím suvenýr jako suvenýr. Né žádný CD, ale třeba vlaječku nebo něco.

M: Opravdovej suvenýr? Hm…

I: Nebo nějakej kámen odněkud.

M: Já jsem si chtěl vzít na konci kámen z Ocean Side, ale nechal jsem ho tam. V Philadelphii jsem si nakoupil polodrahokamy, protože to tam vyšlo hodně levně a byly tam kameny, který bych tady nesehnal tak dobře, jako tam. Mohl jsem si toho klidně přivézt víc. Po celý turné jsme procházely nějakejma obchodama. V každým městě jsme navštěvovali krámy s hudbou a kupovali tam CD, který byly hodně levný. V Denveru jsme si vychytali velkej výprodej jednoho obrovskýho record store, kde prodávali desky za dolar. Quicksand, PJ Harvey… Bylo tam spousta zajímavejch věcí. V L.A. pracoval v jednom record store Jason z T-Tauri. Tam jsme si toho vybrali spoustu. On nám dokonce vzal nějakou slevu na sebe. Jenže až v letadle si uvědomíš, co všechno sis mohl koupit a vlastně mi zbyly nějaký prachy a říkáš si, to jsem mohl někomu vzít, udělat někomu radost.

I: Byly tam nějaký koncerty za práva zvířat? Hráli jste vy na nějakým takovým koncertě?

M: Já si nechci vymejšlet, ale nepamatuju se, že bychom na podobným koncertě hráli. Zeptej se radši ostatních.

I: Co třeba San Diego?

M: San Diego je zajímavý. My jsme tam hráli s Locust a The Shortwave Channel, který s námi jeli přes polovinu turné. Hrály tam s náma ještě dvě kapelky, který si nepamatuju, protože mě nebavily. Jinak San Diego je v pohodě. Líbilo se mi tam. Kalifornie, ta už byla zlatá. Nejhezčí bylo San Francisco a Berkeley. Tam jsme bydleli u Sonnyho a to bylo hezký.

I: Jak na tebe působilo San Francisco?

M: Je to takový hodně evropský město.

I: Je hodně různorodý? Lidi třeba?

M: Mně se ta Kalifornie líbila víc. Přišla mi taková uvolněnější. Co jsme byli v Texasu, nebo tam někde… to vypadalo jako takovej vidlákov… nebo né vidlákov, ale já nevím, čím je to daný, ale v Kalifornii jsem se cítil hodně dobře. Bylo tam příjemný počasí a lidi taky. Nikdo se na tebe nedíval jako na zjevení.

I: Když se řekne Kalifornie, tak si představím punkový kapely typu No Use For A Name.

M: S takovejma jsme ani moc nehráli. S kapelou tohohle ražení jsme hráli v Santa Cruz. Já už si nevzpomínám, jak se jmenovala. Bylo to v takový tělocvičně. Ten koncert byl divnej, bylo tam málo času a my jsme byli hrozně ztahaný. Některý koncerty byly hodně dobrý, některý jen tak prošly. Myslím si ale, že i když tam byla únava, tak úroveň našich koncertů šla nahoru. Když hraješ každej den, zákonitě se to někde odrazí. Karel víc improvizoval… já s Danem moc neimprovizujeme, jenom to tam tak držíme. Ty koncerty jsou hodně závislý na zvuku. Když máš dobrej zvuk, tak se ti hraje dobře a naopak.

I: Když to tak vezmu, tak vy jste měli v Americe víc koncertů než v Evropě.

M: V kuse myslíš?

I: Jasně.

M: Hm… to je smutný, viď?

I: Na druhou stranu, jste první česká kapela z tohohle podhoubí, která jela americký turné.

M: To je podle mě daný tím, že jsme měli tu příležitost. Já si myslím, že spousta kapel tady se snaží hrát jako americký kapely.

I: To je pravda.

M: Já taky beru inspiraci z americkejch kapel, ale…

I: Nejsi ohraničenej žádným žánrem, jak tě znám. Posloucháš spoustu jinejch věcí.

M: Jasně. Já si myslím, že tady je spousta kapel, který by byly pro Amíky zajímavý. Nebo, kdyby tam jely turné, tak by na ně přišli lidi. My jsme měli akorát štěstí, že jsme narazili na Sonnyho, pro kterýho bylo zajímavý vydat na svým labelu tu desku a postavit turné.

I: Z českejch kapel, který znám, taky procházíte nejradikálnějším vývojem. Když si poslechnu vaše první demo, pak první desku, když vás slyším teď, tak je to sakra rozdíl. Jsem zvědavej, co budete hrát za dva roky.

M: Já jsem taky zvědavej. Když začínáš hrát, tak chceš znít jako někdo. Když hraješ dýl, začneš hledat, jak co hrát jinak. Nebo se taky začneš zajímat o jinou muziku. Taky stárneš (smích), tvůj charakter se uceluje. No a při tomhle všem to z tebe leze (muzika - pozn. red.).

I: Když jsi začínal, jako kdo jsi chtěl hrát?

M: Já, když jsem začínal hrát, tak to jsem byl hodně mladej. Chtěl jsem hrát nějakej punk, to jsem chtěl hrát na kytaru. Potom jsem chtěl hrát jako Nirvana, ta se mi hodně líbila. No a pak jsem už nechtěl hrát jako někdo. A teď už vůbec nechci hrát jako někdo. Mrzí mě, když jdu na koncert nějaký český kapelky, je to fakt dobře zahraný, ale je to něčemu hrozně podobný. Kdyby tam hrála ta kapela, co to hraje ve Státech, bylo by to zajímavější, protože tam by to šlo víc z nich. Ale to už je moc velký filozofování.

I: Není. Já jsem s tím počítal. Já to mám rád.

M: Mattoni.

I: Tak ji doraž.

M: Hráli jsme tam třeba s Get Hustle, tam hrajou tři lidi z Antioch Arrow. To byla taková avantgarda… pak jsem si řekl Sonnymu o test pressing, protože oni teď někdy vycházejí na GSL a abych ti řekl pravdu, tak doma jsem si to celý ještě nepustil.

I: Jaký to je? Je to pokračování Antioch Arrow?

M: Je to stejně úchylný, jako ta poslední deska Antioch Arrow, akorát tam zpívá ženská.

I: Mně se ta poslední deska líbí. Sice jí neposlouchám tak často, jako některý jiný věci, ale zvládnu jí celou.

M: Na mě jsou to moc takový americký Psí vojáci.

I: (smích)

M: U nich je průser, že nerozumíš textům. Třeba u Antioch Arrow to můžeš vyzkoumat. No a právě s nima jsme hráli v tom homosexuálním baru. Oni začínali a…

I: Já když si představím ten obal od Antioch Arrow (Gems of Masochism) a homosexuální bar…

M: To, že je to homosexuální bar jsem se dověděl až když jsme odtamtud odjížděli.

I: My jsme se o tom kdysi s Karlem bavili.

M: No prostě Amerika - všechno tam bliká, všude ty stříbrný… divná obsluha. Přijeli jsme tam na parkoviště a všude se tam vometali takový divný chlapíci. Byl tam takovej vometák s baterkou a já si říkal: “Sakra chlape, co tu děláš?” Pak jsem viděl ty vyhazovače a barmany… no bylo to zvláštní. Pak mi došlo, že ten chlápek s baterkou to parkoviště hlídá. A když mi řekli, že je to homosexuální klub, tak se mi to všechno spojilo. No to je jiný. Dostáváš se tam do situací, který jsou jiný než tady. Ta kultura je trošku jiná.

(foto první ročník FLUFF FESTU´00)

I: Chtěl bys tam žít?

M: Já byl hrozně rád, že se vracím. Určitě bych tam jel ještě jednou, ale žít?

I: Na čas…

M: Nevím, nevím. Já jsem tou Amerikou projel nějakým svým způsobem. Kdybych tam žil, pohyboval se tam jinak, tak bych viděl jiný věci, než jsem viděl teď. Určitě je to tam lepší s bydlením. Muzika, aparáty, tohle všechno je tam levnější. Za oběd si koupíš CD. Je tam spousta nezávislejch labelů, který chrlej z každýho hudebního žánru něco. Přijdeš do krámu s hudbou a sedneš si na prdel. Nepřeberný kvanta muziky… a hlavně spoustu těch kapel vůbec neznáš ani z doslechu. Bylo tam toho fakt hodně.

I: Jak to probíhalo s angličtinou, když jste tam byli. Když přijede americká kapela do Evropy, tak předpokládá, že se s ní každej domluví. Vesměs to tak je, protože oni komunikujou pouze s lidma, který uměj anglicky. Jak to bylo s váma…?

M: My jsme byli skoro pořád se Sonnym a on si zvykl mluvit pomalu. Jak v tom byl najetej, tak telefonoval se známejma a oni mu říkali: “Co děláš, mluv normálně.” Potom si už pamatoval, který slova známe a který ne. Spoustu slov nám taky vysvětloval. Myslím, že ta komunikace byla dobrá. Zajímavý je, že v některejch částech Ameriky těm lidem rozumíš víc a v některejch míň. Třeba v Kalifornii jsem těm lidem rozuměl dobře, když to nebyl zrovna nějakej Mexikánec. V San Franciscu jsem vychytal chlápka, kterej měl hrozně zvláštní hlas. I když byl mužskej, byl hodně vysoko položenej a mluvil tak divně, takový ouhaaaah. Jsem zvědavej, jak to tam dostaneš.

I: Já taky.

M: On si se mnou chtěl pořád povídat, protože si ze mě během celýho turné lidi dělali prdel, že vypadám, jako Doyle z Misfits. Já jsem se potom tak i představoval, z čehož měl Sonny hroznou srandu. A tenhle chlápek měl hrát v Misfits a chtěl si se mnou moc a moc povídat, ale já mu vůbec nerozuměl. Třeba si myslíš, že mu rozumíš a pak mu položíš otázku k věci a on zase nerozumí tobě, takže tě to rozhazuje a nevíš jestli si opravdu rozumíte.

I: Jak to mysleli, že jseš podobnej Doylovi z Misfits? Figurou?

M: Celej vypadám jako on.

I: Oni jsou Misfits docela nadělaný. No konec konců ty taky.

M: No… to nevím.

I: Ale já vím.

M: My jsme tam ze začátku byli moc hubený a potom jsme zase moc žrali. Domů jsem se vrátil jako vepřík.

I: Co třeba vegetariánský nebo veganský restaurace?

M: Hochu… my jsme byli v Austinu v restauraci s indickým jídlem. Ta restaurace vypadala jako obyčejnej nechutnej bufet, všude samej umakart. Když se mě ptali, co chci, ukázali mi takový čtyři várnice, ze kterejch na mě koukaly takový divný barevný věci. Tak jsem tak po různu ukázal a řeknu ti, že normální rejže z toho byla nejlepší. Všechno to bylo takový vostrý a slaný. U špenátu, kterej si dali ostatní, všichni trpěli, jak ten byl slanej. Ale třeba v Phoenixu v restauraci zaplatíš nějakou částku a máš tam obrovský boxy se salátem. Tam si to jídlo vlastně uděláš sám. Někde jsme byli odkázaní na nechutnou mastnou pizzu. Jídlo bylo různorodý. Někdy se stalo, že jsme po koncertě měli hlad a nikde nebylo nic otevřenýho anebo jsme zase neměli prachy.

I: Kamarád básnil o tom, že přijdeš do krámu a máš tam oddělení pro vegany. Nemyslel jsem indickou restauraci, jak si třeba říkal ty, ale něco v euroamerickým stylu, třeba jako Country Life u nás. Jestli je jednoduchý najít takovej krám, když přijedeš do cizího města.

M: My jsme se nechali vést Sonnym, nebo se on zeptal kámošů. Taky Sonny jí třeba trochu jinak než já a my jsme po něm nemohli chtít, aby…

I: Jasně…

M: On třeba vybral restauračku, kde jsme si dali bezmasý jídlo. Byli jsme hodně v čínskejch restauracích. Některý byly jako bufety, některý byly vyloženě restaurace. Nejlepší to bylo v Berkeley. Tam jsme chodili do restaurace, kde měli zeleninový saláty, který byly docela levný a nacpal ses tam opravdu hodně dobře.

I: Na turné jste měli každej den jeden koncert?

M: Ne, ne ve Washingtonu to odpadlo a ještě někde, ale stalo se, že jsme měli dva koncerty v jeden den. Hráli jsme třeba v rádiu a potom v record store.

I: Jak vypadá koncert v rádiu?

M: Třeba v Atlantě to bylo velký rádio. Před náma tam hráli Shortwave Channel. Normálně tam zalezeš za to sklo, tam si to postavíš. Týpek tam pouští věci z vinylů (některý byly pěkný vejplachy) a pak řekne: “Já tady mám kapelu odtud a odtud….”, pak to odmávl a my jsme to tam vyšvihli.

I: To zní zajímavě (smích). Jednu písničku?

M: Né, regulka celej program.

I: Tý vole…

M: V tý Atlantě to bylo dobrý. Fakt dobrej zvuk a dobře jsme si zahráli.

I: A to hraješ jenom proti sklu. Tam nikdo jinej kromě zvukaře není?

M: Byl tam speaker a lidi, co tam dělali, tam pořád vočumovali. My jsme druhej den hráli v Atlantě koncert a bylo to znát, protože na ten koncert přicházeli lidi, který nás znali z rádia a kupovali si desku aniž by se podívali na kapelu. Takže to nějakej význam asi má. Shortwave Channel na nás čekali venku a říkali, že to poslouchali a bylo to prej fajn. Potom jsme hráli v rádiu v Austinu a to bylo úplně o něčem jiným. Tam nám řekli, abychom si vlezli do takový kukaně. Nebyly tam žádný odposlechy, prostě nic. Něco jsme tam zašuměli a byli jsme rádi, když jsme vypadli. No a dobrej koncert v record store byl v Denveru. Měli to tam pěkný, bylo tam dost lidí, dobrá atmosféra. Odehráli jsme, hned po nás nastupovala další kapela a my jsme odjížděli hrát do klubu.

I: To je hustý.

M: Některý koncerty v record storech byly fakt mrňavý, pro pár lidiček.

I: Prodávala se hodně vaše deska?

M: Sonny dělal jeden výlis, kterej se na tom turné prodal. S tím, že jsme po cestě navštěvovali hodně distribucí a krámů. Hodně se toho prodalo právě takhle. Nevím přesně, jestli to bylo 500 nebo 250 ks. Vím, že na konci turné v San Diegu už neměl co prodávat.

I: Tak Karle u tebe bych jako první otázku položil San Diego.

K: Tak já bych nejprve doplnil některý věci, o kterých si pamatuju, že říkal Matry. Předně bych chtěl upřesnit, jak to bylo s naším turné s The VSS a s tou domluvou o americkým turné. Na tom turné došlo k nějakejm finálním rozhovorům o věcech, o kterejch jsme si před tím mírně psali v korespondenci. Já jsme si se Sonnym psal dlouho před tím. Na tom turné se to v podstatě řeklo poprvé nahlas a bylo to iniciativa spíše z jeho strany. Vypadalo to celý spíš jako nejapnej žert. Někdo řek: “Pojeďte s námi na turné” a my řekli: “Tak jo, jedeme...” a všichni jsme se tomu smáli. To trošku mluví o charakteristice toho člověka. My jsme s ním byli opravdu spokojení. Je velký štěstí kápnout na člověka, kterej jednak je schopnej a navíc má v sobě vnitřní disciplínu, že je schopnej tyhle věci nějak organizovat. Je málo platný, když s někým strávíš pár hodin a pak se na tom má odvíjet měsíční ježdění po Státech. Turné, o kterým víš, že to nebude žádná legrace. Trošku máš obavy, jestli ten člověk, kterýho jsi neměl šanci dostatečně poznat, je opravdu schopnej zařídit to tak, abys tam po tejdnu nezkolaboval v nějakým špatným psychickým rozpoložení, tohle bylo štěstí, že to tak nebylo. Opravdu tam nebyl sebemenší zádrhel. Mluvím o pronajmutí auta až po zabookování všech koncertů. A všechny ostatní, zdánlivě podružný věci, který tam opravdu fungovaly bezchybně. Můžu odpřisáhnout, že tam nedošlo k žádnýmu kolapsu cestou ani k žádnýmu psychickýmu vypětí mezi lidma, protože by se snad nedařilo něco, tak jak má. Všechno mělo naprosto hladkej průběh a bylo to z velký části zapříčiněný tím, že se o všechno opravdu výborně postaral. Sonny to turné připravoval půl roku dopředu a při cestování po Státech jsme se přesvědčili, že je opravdu známej člověk. Všude měl známý a díky hraní v Angelhair a The VSS je hodně respektovanej. VSS byli v tamní scéně známí a to nejen lokálně. Byla to opravdu kapela, která kdyby se nerozpadla, měla ambice bejt hodně respektovaná. Maj hodně dobrej kredit, i když už neexistujou. Pořád prodávaj hodně desek. Takže na tom evropském turné The VSS, kde jsme s nima hráli čtyři koncerty, za mnou Sonny bez jakýchkoliv emocí a srandiček přišel a řekl mi, že by to chtěl opravdu udělat. Důležitej předpoklad než pojedeme na turné je, abychom měli nějakej release v Americe. My jsme mu sice řekli, že chceme dělat nějakej materiál, ale nevěděli jsme, co s ním bude. S Mírou z Day After jsme mluvili o tom, že bychom chtěli vydat nějakou desku a on říkal, že na to jednak nemá moc peněz (v tý době) a jednak byl k tomu docela vlažnej, což mu nemám za zlý. Řekl nám, že pokud se nám to podaří venku vydat, nebude nám v tom nijak bránit a že nám to bude supportovat, protože to je samozřejmě i reklama pro něj. Sonny se tedy nabídl, že nám to vydá. To byla taky trochu sázka do loterie. Poslali jsme mu smíchanou hotovou nahrávku a on řekl: “OK, to se mi fakt líbí, já to chci vydat.” Potom se to ještě masterovalo v Americe. Ta deska měla vyjít s nějakým předstihem před tím turné, ale jelikož se tam objevily zmíněný problémy s tím, že ty grafický soubory, který jsme mu posílali (podklady na obal), tam nešly otevřít. Potom se ty filmy záhadně částečně znehodnotily, takže se to celý posunulo a ještě k tomu do toho vlezly Vánoce, takže ta deska vyšla až těsně před tím turné. No a jak říkal Matry, ten první výlis se prodal během toho turné. Ne, že bychom to prodávali jenom na turné, ale on má vytvořenou docela slušnou distribuci, takže těch 500 ks prodal během prvního měsíce. Před 14-ti dny mi volal, že udělal repress.

I: Víš, kolik to bude kusů?

K: Sonny mi vysvětloval svojí labelovou strategii, protože to byla taky jedna z věcí, o které jsme se bavili. Jsou tam věci, u kterých se mi líbí, že je tak dělá. I když je možná hloupý mluvit o penězích, líbila se mi myšlenka, kterou říkal, že i když je nezávislej label, vydává v podstatě pouze věci, který se mu líběj. Není tam žádná velká obchodní politika, protože to ani v takovým formátu nejde. Jsou tam dvě rozdílný věci, který fungujou nezávisle na sobě a vzájemně se doplňujou. Je to jednak Bottlenekk distribuce, která je poměrně slušná (distribuuje strašně moc titulů po celých Státech) a využívá další a větší distribuční labely. No a potom je to GSL Records - jeho vlastní label, na kterým vydává svoje věci. Tak tyhle dvě věci se finančně podporujou a doplňujou. Je zbytečný a složitý mluvit o tom jak. Má to docela slušně vymyšlený, ale zřejmě na tomhle principu funguje víc labelů, takže to není nic převratnýho. Ale líbí se mi to. Mě strašně imponuje, že vydává právě věci, který se mu líběj. Má to hlavu a patu. Není to žádnej paskvil, že by třeba vydal cokoliv od folku po grind core, jak to některý labely dělaj. Všechny ty věci maj nějakej jednotící ksicht, i když jsou žánrově rozdílný. Když si pustíš všechno, co vydal, tak tam je pořád cejtit něco, co je sjednocuje. Není to úplně hmatatelný, ale nějakej stejnej duch tam je. Mimochodem Sonny už jako hudebník moc aktivní není, kromě toho, že má takovej svůj vlastní projekt společně s klávesákem z Locust a s holkou, která se jmenuje Cassandra a zpívala v jedný kapele, kterou vydával na GSL. Ten projekt se jmenuje Subpoena the Past, měl by vyjít někdy v létě na 12’’ a je to v podstatě trošičku elektroniky, trošičku ne úplně tupýho EBM se spoustou jinejch ingrediencí. Každopádně podle toho, co jsem slyšel, to bude hodně temný a divný. Nejsou to striktně HC nebo pseudo HC věci. Třeba další věc je sólovej projekt chlapíka, kterej hraje v Peeches na basu. Je to takovej nezpívanej hip hop se scratchingem, protože on kromě toho, že hraje na basu, dělá ještě DJ. Plus vydává ještě třeba Locust, který jsou úplně z jinýho ranku. Tam je to o tom, že ty Locust jsou opravdu velká hvězda v celý Kalifornii, nejen lokálně, v San Diegu. Moc to nechápu, mně se to moc nelíbí. Hlavně se mi nelíběj postoje těch lidí, ale to už spadá do tý otázky ohledně San Diega. Jejich 7’’, kterej Sonny vydal, se prodává hrozně moc. Je to kapela, která tam strašně táhne mladý lidi. Teď někdy jim vychází LP. A ještě jedna věc… já se vždycky hrozně zakecám. Líbilo se mi, že přestože říkal, že to všechno dělá v podstatě na nezávislý bázi a kapely, který vydává, se muzikou neživěj (dělají to více méně pro zábavu, což je takový trochu zprofanovaný). Takže i přes to, že to dělají pro zábavu, by bylo dobrý, aby za to byly nějakým způsobem honorovaný. Myslí si, že je fér, když ty kapely odvedou nějakou práci a ty desky se prodávaj, aby za to byly slušně zaplacený. Dělá to tak, že nedává kapele nějaký % z toho až se ten press prodá. Platí jim dopředu a dělá to tak se všema kapelama, ať je malá nebo velká. Hned po vydání desky jim dá peníze bez ohledu na to kolik toho prodá, což je dobrý, protože on tím svým způsobem taky riskuje. Tady to třeba funguje tak, že vydáš desku. Ta deska stála toho člověka, kterej jí vydává, nějaký peníze. Musí zaplatit studio, obaly, litografii, výlis a všechny tyhle věci se mu promítnou do ceny tý desky a on ví, že na tý desce má nějakej rabat. Má spočítaný, že když vydá 500 ks, tak se mu po 400 nebo já nevím po 260 ks vrátí jeho náklady. Potom se dělí s tou kapelou v nějakým % poměru. Ale až potom, co má zaplacený svý náklady. Což je sice fajn, ale ten vydavatel do toho musí jít zákonitě s rizikem, jestli tu desku prodá nebo ne. Nemělo by se to odrážet na tom, jestli kapela za to dostane nějaký peníze nebo aspoň náklady, který do toho sama vložila. Například my jsme si sami platili studio a spoustu jinejch věcí. Takže se mi líbilo, že on má k těmhle věcem takovej liberální přístup. Co se týče honorování naší desky i turné, vůbec vyúčtování bylo z jeho strany hodně korektní. Bez jakýchkoliv námitek a připomínek.

I: Takže on veškerou odpovědnost převzal na sebe…?

K: No samozřejmě, že ne úplně za všechno. Měli jsme takovou domluvu, co se týče toho turné. Z naší strany tam byla podmínka, že si musíme zaplatit letenky. Na to on peníze neměl. Tak jsme si zaplatili letenky a on mi potom asi ve ¾ turné, když jsme se bavili o finančních záležitostech, vysvětlil kolik ho co stálo. V podstatě do toho vložil hodně peněz ještě než se na nějaký turné vůbec vyjelo. Dost peněz ho stála propagace a zabookování. Nemůžeš jenom někomu zavolat, že přijede nějaká partička z Čech a bude tam hrát koncert, ale musíš tomu člověku poslat nějaký promomateriály. On dělal snad i nějaký promo výlisy toho našeho 12’’, spoustu peněz profaxoval, protelefonoval a já nevím, co ještě. Pronajmul auto, který bylo poměrně drahý, ale bylo drahý z toho důvodu, že chtěl, aby to bylo co nejvíc v pohodě a abychom neměli žádný problémy na cestě. Ta investice se určitě vyplatila, protože my jsme za to turné najeli (pouze od prvního do posledního koncertu) 14500 km a on najel o nějakých 3000 km víc.

I: Co to bylo za auto? Van?

K: Byl to takovej velkej van, Ford něco. Bylo to úplně nový auto a navíc ty pronájemní podmínky byly takový, že kdyby se to někde, nedej bože, vysypalo, jenom zvedneš telefon a do hodiny ti musej přistavit nový auto. Takže se nemohlo stát, že bychom někde zůstali viset.

I: Hmm… to zní dobře.

K: Na to, že jsme amatérská kapela, i když to je blbý slovo, to bylo profesionálně zajištěný. I když jsme spali po bytech a ne v hotelích nebo penzionech. Jedli jsme jídlo, který jsme dostali nebo si koupili.

I: San Diego. Vím, že k tomu místu máš nějakej vztah. Dopisoval sis třeba s Unbroken. Navíc lidi tam jsou docela propletený a procházejí určitým vývojem, stanou na určitým bodě a ty jsi ten bod měl možnost vidět.

K: Je to zvláštní. Celý to shrnu do takový lapidárie. Když jsme projížděli San Diego, jeli jsme s Locust na večeři do nějaký čínský restaurace, jeli jsme deštivým městem a Sonny přibrzdil a ukazoval nám z auta: “Tak tady byla odjakživa první kancelář Gravity records” a říkal to s takovou nostalgií v hlase, jako že ty časy už jsou dávno pryč a ono to tak trošku je. My jsme byli v San Diegu chvilku a potkali jsme tam x lidí, takže si nemůžeš udělat úplnej obrázek o tom, jak to tam funguje. Můžu mluvit jen o svým osobním pocitu a o tom, co jsem konzultoval se Sonnym, protože mě to trošku zajímalo. Nedozvíš se úplně všechno a nepodaří se ti odkrejt veškerý jemný nuance díky času a taky díky jazykový bariéře nevychytáš úplně všechno. Nicméně jak to působilo na mě. My jsme měli takovou legrační příhodu. Lidi z Shortwave Channel pracujou v takovým bistru, kde se peče chleba a zároveň si tam můžeš koupit kafe. Celý turné, co jsme jeli, jsme nadávali na kvalitu americkýho chleba, kterej je fakt strašně pěnovej. Oni říkali, že až přijedeme do San Diega, tak musíme zajít k nim do pekárny, kde dělají fakt dobrej chleba. První cesta v San Diegu vedla tam. Strašně dobře jsme se tam najedli. Opravdu tam dělaj dobrej chleba a navíc strašný množství druhů. Nabouchali jsme se tam a ještě neochutnali všechno. Tam jsme potkali chlapíka, kterej se jmenuje Rorry. Je to absolutní freakař. Je to týpek, kterej lítá v heroinu a zřejmě je to tam trochu trend. Všichni to vědí. San Diego je drogama prolezlý. Rorry kdysi zpíval v kapele Young Ginns, která vydávala na Gravity records. Přestože mu je asi 21 let, všichni ho tam znají, protože patří k týhle scéně od začátku. On sice dneska má nějakou další kapelu, ale jinak se živí homosexuální prostitucí. Má zmalovanou pusu a neví, co dělá. Kousek od toho místa, co jsme byli, nás zatáh do nějakýho bytu, že nám musí něco ukázat. Typický místo narkomana, kterej si navíc na drogy vydělává prostitucí. Nechci říct, že tohle je obrázek San Diega, ale bylo to trošičku znát i na koncertě, na lidech, se kterejma jsme se potkali. Jestli někdo žije v domnění, že tam existuje spousta SxE partiček a kapel a nějaká SxE scéna, tak možná, že existuje, ale je hrozně okleštěná. To, co dřív bylo velký a masivní… lidi se tam přeměnili v nějaký dekadentní zombie, který už od toho, jak vypadaj, přes to, co poslouchaj, vůbec nepřipomínaj nic z toho, co si třeba lidi představujou, že San Diego je. I na tom koncertě to bylo znát.  Locust jsou toho taky trochu odrazem. Já jsem se ptal, proč jsou tak strašně populární a je to tím, že sice hrají něco na pomezí grind coru, ale ještě jsou trošičku zajímaví. Navíc tam hrajou známý osobnosti. Leaderem kapely je Justin, kterej hrál před tím ve Struggle a potom ve Swing Kids a je to velkej organizátor a člověk, kterýho každej zná. Ty lidi vypadaj trošičku jako anglický kids nebo jako anglický kytarový kapely, přestože produkujou takovej brutální nářez. Mně to přijde, jako že se tam jedná o jakýsi druh programovýho anarchismu, dekadence a nihilismu dohromady. Už jejich produkce, kdy odehrajou půl hodinovej set, z toho 10 minut je muzika a zbytek času se hádaj na pódiu, ničej kytary, všelijak do sebe strkaj a působěj naprosto chaoticky, tak to je to, co se těm lidem líbí. To je hlavní důvod, proč prodávají tolik desek, né to, že dělají grind core. Oni třeba dělají stejnou muziku jako Man Is the Bastard, ale jenom proto, že to nejsou umaštěný houni, ale hezký kluci, jsou mnohem populárnější.

I: To působí dojmem, jakoby to bylo nějaký zatažený město.

K: Možná je to i tím, že když jsme tam byli, tak celej den pršelo a bylo takový pochmurný počasí. Možná taky ne, třeba je v tom i něco jinýho. Já mám hodně rád kapely ze San Diega. O San Diegu jsem si vždycky myslel, že jestli můžu hard core vidět jako nějakej baráček, tak ten baráček vypadá přesně jako San Diego. Bylo to naivní a nesmyslná představa. Já jsem znal některý lidi, který tam žili nebo žijou. Dneska je San Diego už o něčem jiným. Třeba Sonny říkal, že se mu tam hrozně líbí, ale nemohl by tam žít, protože je tam spousta nebezpečnejch drog mezi lidma. Navíc ty lidi žijou tak, jako by žili poslední rok svýho života. Hrozně si v tom nihilismu, vampýrství a okultismu libujou. Je to prostě divný. Holčičky tam vypadaj jak z Addam’s Family. Kluci choděj v černejch hadrech. San Diego je styl. S námi jezdil na turné jeden velice příjemnej chlapík, kterej potom odjel s Get Up Kids na evropský turné. Ten říkal, že San Diego je sračka. Jakmile uvidíš krátký kalhoty, ponožky ven z kalhot a lakýrky, tak to je San Diego a to je sračka. On to sice říkal z legrace, ale ono to tak je. Shortwave Channel, který jsou ze San Diega, jsou typický móďáci. Oblíkání je tam strašně důležitý. Kdybys chodil oblečenej jinak, tak jseš pako. Samozřejmě, že to je jen jeden můj pohled, vůbec není směrodatnej a vůbec to tak nemusí bejt. Bylo tam i spousta příjemnejch příhod. Když bylo po turné, tak jsme se tam vrátili. Bydleli jsme asi 40 minut od San Diega. V závěru našeho pobytu tam jsme potkali zpěváka z Clikatat Ikatowi, kterej dělá v tom samým podniku jako ti kluci z Shortwave Channel. Bylo to docela srandovní, protože my jsme přijeli za Russelem (Shortwave Channel) a i když nás neviděli asi týden, chovali se k nám jako k bráchovi, kterýho neviděli 5 let. Řekli nám, že nám musejí někoho představit, dali nám nějaký kafe a chleba a přivedli tohohle chlapíka, o kterým já nevěděl, že je to zpěvák z Clikatat Ikatowi a hlavně by mě v životě nenapadlo, protože vypadal jako úplný pako. Kostěný brejle, studentík. Vůbec by mě nenapadlo, že je to on, přestože jsem ho viděl na fotkách. Byl hrozně příjemnej, až skoro bych řekl vlezlej. Koukal na moje tetování a říkal: “No way - to není možný, to je snad sen...” a pořád nás objímal a říkal, že je strašně rád, že nás poznal. Nebyl sice na koncertě, když jsme hráli v San Diegu, ale říkal, že ho to hrozně mrzí a že mu o tom hodně lidí vyprávělo. Úplně se vysral na lidi, který měl obsluhovat v tom krámě a nakonec ještě sebral nějakejm Číňanům, který stáli ve frontě na placení, pytel chleba a dal ho nám, abychom měli aspoň nějakej present. Choval se jako dítě a bylo to strašně legrační. Bylo to příjemný, protože Clikatat Ikatowi je jedna z kapel, který pro mě hodně znamenaly. Jednak je mám rád a pak si myslím, že do jistý míry ovlivnili to, co jsme dělali.

I: Zažil jsi nějakej opačnej extrém než San Diego? Myslím tím místo, který by bylo vyloženě pozitivní.

K: Já neříkám, že San Diego je depresivní. Není depresivní, je hezký. Tohle byl pohled na něco, co trvalo 24 hodin. Navíc koncert, kterej jsme tam hráli, vůbec nebyl špatnej. Byl to náš poslední koncert na turné a myslím si, že se nám povedl a lidem se to snad taky líbilo. Myslím, že když nám potom někdo říkal, že jsme tam zanechali dobrej dojem, tak to nebyly jenom kecy, aby nám udělali radost. Během toho měsíčního turné jsme si odvykli něco si nalhávat a nikdo nám nic nenalhával. Když jsme to někde posrali, hráli jsme špatně, tak za náma přišli ty lidi, který jeli s námi a s úsměvem řekli: “Vy jste to dneska pěkně zvorali”. I tohle hraní na týhle scéně je tam trochu průmysl. Je to poznamenaný americkým způsobem života. My jsme s tím měli ze začátku problémy, protože jsme měli svoji aparaturu. Tady je to všude na koncertech tak, že si uděláš zvukovku, pak se tam okolo toho všelijak plácáš, nelíbí se ti zvuk kytary, tak to ladíš se zvukařem. Půl hodiny otravuješ, že toho chceš do odposlechu víc, nakonec chceš trochu ubrat. Tam nic takovýho neexistuje. Tam hraje na koncertě 5 kapel, každá má svojí nástrojovku, kterou si postaví a po koncertě zase zbourá. Můžeš tam mít milion krabiček, ale když jseš jakkoliv pomalej, tak máš smůlu. Stojí tam 5 bubeníků, každej má postavenou svojí základní soupravu, kterou si narychlo montuje. Musíš to mít hotový během pár minut a hrát. Tam lidi zaplatili za koncert a ne za to, že se tam promenáduješ a říkáš zvukařovi, že chceš víc kytar do odposlechu. Tam to takhle nefunguje. Ze začátku jsme měli honičku, ale pak jsme si na to docela zvykli. Když jsi mluvil o tom opačným extrému, jestli jsme narazili na nějaký vyloženě pozitivní místo, tak takhle se to nedá bagatelizovat, jestli to bylo někde hodně dobrý a někde hodně špatný. Myslím si, že pro nás celý turné a hraní kdekoliv bylo dobrý, ať to bylo v sále, kde bylo 400 lidí nebo v obýváku 5x5 metrů, kde jich bylo 60, jak říkal Matry. Zažili jsme spoustu rozdílnejch míst a každý to místo bylo něčím dobrý, i když jsme byli třeba unavení. Myslím, že za celý turné se nestalo, že bychom ten koncert vypustili, jako že jsme se po každým koncertě hádali, kdo co zvoral. Hráli jsme všechny koncerty naplno a bylo jich 31. Ze všech míst jsme měl dobrej pocit, nebylo místo, ze kterýho bych byl zpruzelej. Ve Philadelphii jsme hráli v kostele. To bylo takový umakartový místo, který vůbec nepřipomínalo nic, co by bylo spojený s muzikou a přesto se tam dělaj koncerty zcela pravidelně a asi zdařile, protože tam hraje hodně kapel. Spousta těch klubů vypadá hodně evropsky. Někde nás prudili, že nám nechtěli dát pivo na kapelu a jinde jsme dostali tolik lístečků, že jsme to ani nebyli schopni vypít. Já jsem se na to díval z trochu jinýho pohledu, protože my jsme měli každej nějakou povinnost. Jana tam byla s námi a sledovala to trochu jinejma očima. Něco jako poloroadie. I když trávila čas tím, že si doplňovala nějakej deníček a psala pohledy… ale taky si ta místa nějak vnímala, že jo?

J: Pro mě to bylo hodně zajímavý, protože projet Ameriku se mi asi znovu jen tak nepodaří. Na mě to tam všechno působilo vcelku kladně. Byly to pro mě nejlepší prázdniny, jaký jsem mohla strávit.

I: Hráli jste s nějakejma vyloženě HC kapelama?

J: Tam se o nějakým HC vůbec mluvit nedá.

K: Záleží na tom, co považuješ za HC. Pro mě jsou klasickým příkladem HC kapely Hal Al Shedad a přitom to HC není. Některý místa byly fakt tak podivný, že to byl spíš soundtrack k nějakýmu upířímu filmu. Na Avail chodí ve Státech 800-1000 lidí a jsou Avail HC? Tam už to tak dneska nikdo nebere. Nebo strašně málo. Hráli jsme tam koncert s T-Tauri, Locust, Shortwave Channel a Set Up, o kterých všichni říkali, že jsou nová old school SxE kapela a bylo to strašná blbost. Po měsíčním turné jsme viděli typickýho představitele nějakýho old-new school něco, kde ten chlapík u mikrofonu dělal Snapcase pohyby a všichni byli tak nějak pozitivně nasraný. Tam to nikoho nebavilo, byla to fakt sračka. Mně se to fakt nelíbilo. Bylo to dobře odehraný, ale nebavilo mě to. Tyhle koncerty tam zřejmě jsou, ale my jsme se v týhle sféře vůbec nepohybovali. To turné bylo postavený na…

J: Možná tak na Long Island.

K: No jó, tam hrály taková partičky. Tam třeba hráli Sweet Diesel, který supportovali Unsane na americkým turné a jsou to takový chlapíci v klokankách. Ale spíš to byl takovej ten silovej noise, než HC, tak jak si ho tady představujeme my.

I: Stahujou se mraky…

K: To je trošku obraz toho… hele, vem si to, že tady hráli Unwound, na kterejch bylo o polovinu míň lidí, než na nějaký strašně málo známý SxE kapele z Ameriky, která hrála den potom (no, nevím, nevím - pozn. red.). Přitom Unwound jsou v Americe kult. Kill Rock Stars je strašně oblíbenej label. Unwound jsou přesně na rozhraní takový kapely, co je ještě akceptovatelná lidma, co nemají rádi mainstream, přestože dneska vydělávají kupu peněz. Prodávají hodně desek, dělají hodně koncertů a chodí na ně hodně lidí. Je to fakt velká kapela. Tady hráli jako nic. Tady to tak nikdo nebere. Je to všechno trochu jinak. Nedá se říct, co je populární kde.

I: Co Sunshine, co chystáte novýho, turné nebo něco?

K: Nevíme ještě.

I: Máte pauzu?

K: Ne, ne… byl bych strašně nerad, aby si některý lidi mysleli, že Sunshine, když byli na turné v Americe, tak tady na všechno kašlou. Myslím si, že si spousta lidí neprávem myslí, že jsme nafoukaní, že jsme zpychli, nebo já nevím, kdo ví co. My jsme všechny koncerty tady stopli z jednoho prostýho důvodu. Věci, který jsme hráli tady a potom v Americe už jsou starý a my chceme udělat něco novýho. Bylo by nelogický, kdybych říkal, že nebudeme chtít udělat další desku. My nejsme z těch kapel, co se často rozpadaj (smích). Nemusíme přemýšlet o nějakých existenčních otázkách, prostě je důležitý, abychom měli čas a mohli se soustředit na tvorbu novejch věcí. Jde nám to o něco pomaleji než dřív - už nepracujeme tak spontánně. Trošku víc nad tím přemýšlíme. Druhej týden v květnu jdeme nahrávat do studia jednu věc, která by měla vyjít na kompilaci Troubleman Unlimited Records. Mělo by to vyjít někdy koncem roku. Měla by to být hodně silně obsazená kompilace, kde budeme mít jednu věc my a budou tam Unwound, Karp, Rye Coalition, Blond Red Head a další. Je to skvělej pocit, bejt na stejný kompilaci s kapelama, který se nám líběj. Potom máme různý odvážný projekty, o kterejch nevím, co všechno z nich bude. Takže o tom ani moc mluvit nebudu. A chci říct, že Starlite Desperation, se kterejma máme split 7’’ je poslední dobou moje nejposlouchanější kapela. Vážím si jich nejvíc z těch kapel, který jsem viděl v Americe. Je to fakt výborná kapela, přestože to spoustě lidí nic neřekne, protože to není trendová záležitost. Jsou to chlapíci z úplně jinýho světa.

I: Hudebně nebo normálně?

K: Hudebně i normálně, jsou to opravdu divný modely, ale strašně příjemný kluci. Vůbec se netají tím, že jejich hlavním hudebním vzorem jsou Rolling Stones. Jejich deska náladou nepřipomíná vůbec nic, co jsem předtím kdy slyšel. Je divná, svérázná a navíc naživo vůbec nepoužívají basu, hrajou pouze dvě kytary a bicí. Není to žádnej experiment, technicky je to naprosto dokonalý. Dante, což je kytarista a zpěvák je naprosto fantastickej. Na tý desce má skvělej hlas a zpívá dokonale i naživo. Nedávno jsem slyšel, že během 14 dnů prodali 1. press, což je 500 ks, teď jsou na americkým turné a mají jet 5 koncertů s Make Up. Právě se Starlite Desperation máme vymyšlenej takovej projekt, ale nevíme, jak to dopadne. Oni udělali cover verzi od Soft Cell, což je taková úchylná elektro-popová parta z 80. let. A jelikož my jsme nezávisle na tom měli stejnej nápad, napadlo nás, že by to byl dobrej fórek, udělat další split 7’’, právě s těmahle coverama. Nikdy jsme žádnej cover nedělali a tudíž nevíme, jestli jsme toho vůbec schopný. Jistý je jedno - začátkem příštího roku by měla vyjít další deska na GSL a tentokrát by mělo být k mání i CD. Jestli všechno dobře dopadne, tak bychom měli jet příští rok na další americký turné. Co se týče zmiňovanýho CD, kde mělo vyjít po 12’’ na Day After Records a GSL, kde měl bejt právě ten 12’’, nějaký bonusy, remixy a singly, tak tahle idea padá a nic z toho asi nebude. Jestli vyjde nějaký CD, tak to bude další deska. Žádná kompilace se prostě dělat nebude.

I: Co spolupráce s Day After do budoucna?

K: No… to nikdo neví.

I: Když jsme se spolu bavili asi před půl rokem, tak ty jsi říkal, že když budeš vydávat další desku, tak to nebude tady, ale venku.

K: Když to řekneš takhle, tak to vybízí k různejm spekulacím, jaký jsme bastardi…

I: Já vím, že nejste…

K: Ukázalo se a to jsou fakta bez nějakejch osobních věcí, že idea jednoho releasu na dvou různejch labelech nebyla dobrá. Jinak to komentovat ani nechci, ale tak to cejtíme my. Nevím, jak to cítí Míra. Já říkám, nebyl to dobrej nápad, tečka. Kdybych to rozebíral, mohlo by to mít dva významy a to já nechci. Míra pro nás občas bookuje nějaký koncerty v Čechách. Měl snahu udělat nám nějaký turné v Itálii a dělá občas nějaký koncerty v Německu. Hráli jsme pár koncertů s Ember a doufáme, že nám snad ještě nějaký koncerty udělá, protože my to neumíme, nikdy jsme to nedělali.

I: Přemýšlel jsi někdy o tom, že bys se Sunshine dělal hudbu k filmu?

K: Nemyslím, že bych se chtěl dívat na film, ke kterýmu by dělali hudbu Sunshine. To by muselo bejt strašný psycho.

I: Teď vymysli něco na závěr.

K: Myslím, že nový Sunshine žádný psycho nebudou. Budeme takový popový.

I: Díky za rozhovor.

Fotky z archivu kapely zachucují na tomto turné kromě Sunshine ještě T-Tauri (dneska Black Dice), The Shortwave Chanel, The Starlite Desperation, Get Hustle, Ian Svenonius (Nation of Ulysses, The Make-Up), The Locust.

Obrázky