Historie kapely NAMENLOS a punku ve Východním Berlíně
16.09.2017 09:24:24 Paaya
Obrázek

Z různých důvodů, mezi něž bych každopádně zařadil dědičně zakořeněný protiněmecký sentimenty a s něma spojenou averzi k němčině jako jazyku, je v Česku německojazyčnej punk (bacha - ne nutně identickej pojem jako Deutschpunk!) tak trochu tabu. A pokud jde o předrevoluční  východoněmeckej punk, pak jde myslím o téma ještě míň profláklý. A přitom zatraceně zajímavý. Dnešní Německo je pro nás jakýmsi synonymem bohaté/vyspělé/zkažené/atd. západní Evropy non plus ultra. A přitom to není až tak dávno, co celá jedna jeho část (samozřejmě ta na naší straně železné opony) sdílela osudy podobnější spíš realitě ČSSR, než té SRN. A punks to tu neměli o nic jednodušší, než tady. Takže tady je pár střípků do mozaiky. Výlet do minulosti začíná... Kdo by měl problém se z něj vrátit do současnosti, jako spolehlivej můstek v časoprostoru pak doporučuju rozhovor s anarchistou Igorem zatčeným v rámci policejní operace Fénix (antifenix.noblogs.org). Podobnost mezi případem jeho a punks z kapely NAMENLOS by byla až absurdně vtipná, kdyby to všechno nebyla realita... 

Vítejte v Německé Demokratické Republice. Je konec 70. let. Společnost sestává z pestré směsice přitakávačů, udavačů a mlčící většiny. Vládnoucí kmeti z Ústředního výboru, Rady státu a Lidového shromáždění vydávají denní rozkazy, pohunci z nejrůznějších ministerstev a jejich odnoží se starají o jejich převedení do praxe a Strana spokojeně pokyvuje hlavou. Rebelie je bez debaty zapotřebí. A protože každej dostane to, co zaslouží, dostaly betonový mozky Punk. Startovní výstřel padl na přelomu let 1978/79 ve Východním Berlíně. Od počátku nebyl čas na hlouposti - stát byl nepřítelem číslo jedna. V sousedství Pásu smrti vznikl underground v tom nejopravdovějším slova smyslu. Na východě nebylo možný punk konzumovat, nechat se v módním kšeftě ulítle vystajlovat, anebo si nakoupit nejnovější desky v obchodě za rohem. Žádná komerce, žádnej fake - všechno doopravdy. Punk byl věcí postoje a ne módní fraškou. 

berlin1

Desky? V NDR člověk neměl naprosto žádnej oficiální přístup k punkovým deskám. Zakázáno, zakázáno, zakázáno. Až koncem 80. let se dalo s trochou štěstí ve folklórních obchodech bratrských zemí Maďarska a Polska na východoberlínské Karl-Liebknecht-Strasse narazit na licenční pressy prvního alba DEAD KENNEDYS nebo na sampler "Back-Stage Pass", případně ještě na dvě polský punk kompilace "Jak punk to punk" a "Fala". Jinak ticho po pěšině. Takže bylo potřeba zapojit do akce babičky. Pro mnohý prodejce desek v Západním Berlíně a v SRN obecně to byl známej výjev: vrásčitá východoněmecká stařenka vstoupí do krámu, pročítá vnukův vysněnej seznam a pak se chraplavým hlasem zeptá: "Máte BLUT+EISEN?" Naneštěstí zavadily babičky často o špatnej obchod a odešly buď se špatnýma deskama, nebo vůbec s žádnýma. Alternativy? Klečet s magneťákem před televizorem a zabudovaným mikrofonem pořizovat nahrávky ze západních stanic bylo sice víc dobrodružný než efektivní, ale alespoň něco. Varianta číslo dvě: punkový desky se daly oficiálně koupit v Maďarsku. Ceny se nicméně pohybovaly v rozmezí 100 až 150 východoněmeckých marek - jen pro srovnání: malý pivo stálo ve Východním Berlíně 51 feniků. Cesta do Maďarska byla taky celkem drahej špás. Ale možnost to byla.

Tu a tam se daly desky za stejnou cenu koupit i od jiných punks, anebo si je za pár marek nechat přehrát. Vždycky se totiž dali najít lidi, kteří díky západním kontaktům vlastnili dobrý desky. Spasitelem ve věcech hudby byl každopádně John Peel. Kolik večírků člověk propásl, jen aby si mohl v neděli mezi 3. a 5. hodinou ráno poslechnout a samozřejmě nahrát jeho pořad v rádiu. Zatraceně nekřesťanská hodina! Ale vyplatilo se to. Protože zatímco na stanici DT 64 běžel ospalej východoněmeckej rock střídanej ideologickým programem, v barácích východoberlínských punks tak mohli řvát GANG GREEN nebo VARUKERS. Nahrávalo se na klasický NDR kazety ORWO. Anebo člověk disponoval zmíněnou babičkou a patřičným obnosem v západní měně, jež mu umožnily obstarat si v Intershopu kazetu BASF. Kazety kolovaly napříč scénou a s trochou smůly ti říkala pane nějaká dvanáctá kopie osmnácté kopie. Samozřejmě v mono kvalitě. Technicky zcela primitivní nahrávací zařízení typu "Sonett" nebo "Anett" dokonaly zbytek. Ještě krátce k Rádiu  DT 64 ('Deutschlandtreffen 64'). Ve zglajchšaltovaným mediálním prostředí NDR šlo o stanici zodpovědnou za ideologickou indoktrinaci mládeže. Díky tomu mohl mladistvý občan NDR mezi hromadou propagandy tu a tam zaslechnout i nějakej ten vál od západní rockové kapely. Převážně se ale trpěla jen ta nejpříšernější východoněmecká muzika. Tak tomu totiž chtěla strana a její kulturní grémium. Ačkoliv některý z tehdejších moderátorů dnes zjevně postihl NDR-Alzheimer a navzájem si potvrzujou status disidentů, DT 64 bylo zcela jasně hlásnou troubou systému. Na tom nic neměnily ani pořady jako 'Parocktikum'. Z něj se zpětně vykonstruoval jekejsi mýtus tvrdýho protirežimního odporu... nakonec v té show tlačili jen "alternativní kapely" a ty byly podvratný asi jako svobodník Halík. 

ostpunk

Co člověku zbylo bez King's Road a obchodů jako Full Moon? DIY kultura ve své nejčistší formě. A jak to v praxi vypadalo? Protože obstojný kožený bundy, boty ani jiný pro punks zajímavý typy oblečení ani módní doplňky nebyly v NDR dostupný, hromadně se improvizovalo. Většina lidí zpočátku nosila onošený saka, nejrůznější pláště po dědovi nebo podomácku střižený kalhoty. O okovaných opascích nebo náramcích si taky mohl každej nechat jen zdát. Místo toho se draperovaly starý pásky, placky se bastlily podomácku z knoflíků a jako ozdoba na krk posloužily škrtící obojky pro psy. Do uší klasicky sichrhajsky, občas vylepšený o hliníkový otevírače ze západních nápojových plechovek. I kdyby na to měl člověk peníze, pořídit si alespoň vzdáleně punkový hadry zkrátka nebylo v NDR možný. Tahle situace měla přirozeně jednu velikou výhodu: všichni vypadali osobitě, uniformita neexistovala. 

Jedno z prvních a zároveň nejproblematičtějších míst setkávání byl Alexanderplatz. Ač byli policajti zpočátku tolerantní, později začali dělat velký potíže. Chodilo se do umělecké kavárničky Posthorn, nebo do SB Alex-Treff. Jedna partička punks byla tehdy známá pod jménem "Alex-Gang". Z jejich řad se mimo jiné rekrutovala kapela PLANLOS. Protože ale v NDR bylo mnoho věcí jen klamavým zdáním, bylo zapotřebí toto zdání taky zachovat. Punks do tohodle obrazu zdravýho světa a nezkažené mládeže tak docela nezapadali a proto je brzy začala policie bezdůvodně šikanovat, prohledávat a předvádět. Později byl zaveden "zákaz". Předvedení punks se museli "dobrovolně" zavázat, že se budou Alexanderplatzu vyhýbat. Podobný zákazy zdržování se byly časem rozšířený na celý městský části. A pro přespolní pak platil kompletní zákaz pobytu na celým území Berlína.

fefef82fc698f987cd989707cf00278f--germany-berlin-east-germany berlin2

Většinou tak byl tehdy člověk odkázanej na ulici. Na hospody buď nebyly peníze anebo člověka nechtěli obsloužit, ve více lidech už vůbec ne. Místo toho se alespoň v letních měsících podnikaly nájezdy na místa pod širým nebem, jako byla Pivní zahrádka Riviera v Grünau nebo Berliner Kulturpark. Diskotéky a mládežnický kluby byly pokaždé otázkou štěstí. Podaří se dostat dovnitř nebo ne? A když už se podařilo dostat dovnitř, nastaly problémy. To bylo pravidlem. Když byl člověk sám, bylo to zlý, ale v bandě to byla často i prdel. Anebo se podařilo najít užitečnýho idiota, jehož rodiče právě nebyli doma. Minimum lidí mělo k dispozici vlastní byt. Příležitostně se obsazovaly prázdný byty, od půli 80. let dokonce systematicky a zkušeně. Většinou to ale bylo spíš přežívání než bydlení. Po nejrůznějších večírcích nabyly všechny místa decentní půvab skládky. V určité chvíli vešla do hry církev. Těžko říct, jaká pohnutka svědomí k tomu církevní představitele vedla. Nejspíš šlo o jakousi formu alibismu, protože jinak lezli státnímu dohližiteli na círevní záležitosti Gysimu do zadku kde mohli a od vzpurných farářů dávali ruce pryč hned jak začlo jít do tuhýho. Sympatie rozhodně nebyla důvodem. Při některých evangelických kostelech nicméně probíhala práce s mládeží, tzn. že byl za tímto účelem k dispozici přidělen prostor a duchovní, jenž měl tuto činnost na starost. Tady se setkávaly máničky, hipíci, bluesmeni a lidi z mírovýho hnutí. Postupně se přidávalo víc a víc punks a vlasáči zmizeli. K tomu došlo poprvé v kostele Pfingstkirche na Petersburgerplatz ve čtvrti Friedrichshain.

V kostele Erlöserkirche v Lichtenbergu dostali punks k dispozici prázdný sklepní prostory. Později se tenhle sklep stal hlavním koncertním místem ve Východním Berlíně. Vystoupily tu všechny důležitý i nedůležitý spolky. Na louce za kostelem se konaly legendární Jarní slavnosti. Na poměry NDR šlo o obří dvoudenní open-air festivaly s desítkama kapel z celýho východního bloku. Většina koncertů v kostele žel probíhala pod názvem "Blues Messe" ("Bluesová mše" anebo taky "Bluesový veletrh"). Logicky tedy hrála spousta bluseových kapel, punkový jen ojediněle (ostatně i proto, že jich bylo mnohem míň). To se ale v průběhu let zlepšilo. V roce 1985 otevřel svoje brány kostel Galiläa-Kirche na Rigaerstrasse (Tahle berlínská ulice je ostatně známá tím, že byla na počátku 90. let téměř celá zasquatovaná a mnohý z tehdejších projektů doteď přetrvaly. Ve zmíněným kostele je dneska umístěná rozsáhlá bezplatná výstava o mládežnickým hnutí odporu proti režimu NDR a tehdejší alternativní kultuře, která v něm našla v 80. letech útočiště - pozn. překl.). Tady působil farář Cyrus, kterej dal mladým zdarma k dispozici chlebíčky se sádlem, jeden pingongovej stůl a spoustu moudrých rad. Jeho největší starostí zpravidla bylo prosazení zákazu požívání alkoholu v prostorách kostela. Dost beznadějný předsevzetí, vezmeme-li v potaz, že mezi jeho hosty byli i "Modří racci", volný sdružení věčně žíznivých ochlastů (zdobených i vlastnoručním racčím tetováním). Cyrus se s pramalým úspěchem snažil zapojit přítomný do diskusních kol, jindy pořádal bohoslužby za uvězněný punks. V Galiläa-Kirche zkoušeli každý ponděli kluci z ZERFALL. Později je vystřídali SABOTAGE, s "rackem" Pilem za mikrákem. Ti dokonce zkoušeli přímo v samotným kostele, na jedné z postranních galerií. Poslední z větších aktérů ve věci koncertů byla KVU ("Kirche Von Unten" - "Církev ze zdola") v Berlin-Mitte. Parádní prostorná plocha přímo ve středu města. Spousta dobrých koncertů, částečně s dost obskurníma kapelama. Hodně nepunkových kokotin... přesto ale nejlepší atmosféra.

Nakonec by bylo vhodný zmínit ještě jedinej prostor na území NDR, kde zákony takřka neplatily - fotbalovej stadion. Tady se smělo řvát a řádit kolik jen člověk unesl. Je neuvěřitelný, jaký násilnický orgie tu před policajtama prošly. U obou berlínských klubů - BFC Dynamo a Union Berlin pravidelně hořel vzduch. Hlavně v řadách fandů BFC se pěstovalo nelístostný chuligánství. V násilnostech byli jedničkou východoněmecké ligy. Manšaft byl mistrem NDR ve fotbale a jeho fans byli mistry NDR v rozbíjení nosů. Počátkem 80. let tu byl ještě početnej podíl punks, později se z toho ale stala čistě záležitost plešek. War on the terraces... 

Punks a fízlové, dynamická dvojice. Na jedné straně rebelie a vztek, na druhé slepá poslušnost a hloupost. Tak je tomu na východě jako na západě, na jihu jako na severu. Honecker, Mielke a spol. žili v neustálé hrůze z potenciálních nepřátel státu. Po počáteční nejistotě zkraje 80. let se mračna policejní bouře nad Východním Berlínem naplno protrhly na přelomu let 1982/83. Punks byli odteď v jednom kuse perlustrovaní. To probíhalo pod záminkou "pátrání po hledané osobě". Po Východním Berlíně se pohybovaly hlídky v nejvyšším počtu na nejmenším prostoru, zpravidla ve dvojicích. Těžko říct, jaká četnost a pravidelnost kontrol stála v oficiálních pokynech. Přesto měl člověk jistotu, že se mu v centru města nepodaří pohybovat dýl jak čtvrt hodiny bez toho, aby narazil na hlídku. A narazit na hlídku znamenalo takřka neodvratně perlustraci. V §12 "Zákona o úkolech a oprávněních německé lidové policie" sice stálo: "Osobní údaje je dovoleno zjišťovat a zaznamenávat jedině v případech, kdy je to nezbytně nutné k plnění policejních úkolů," ale v praxi jsi jako punk mohl automaticky rovnou sahat po občance, jakmile se k tobě blížil policajt.  Pak to šlo jako z magnetofonovýho pásku: "Strážmistr Vylízaný, váš občanský průkaz prosím!" Následně policajti veledůležitě listovali notýskem se seznamem hledaných osob, důkladně si zaznamenali veškerý personálie a kladli stupidní otázky jako: "Proč se tu potulujete?" "Máte právě něco pořádného na práci?" nebo "Vyznáte se v trestných činech?". Kdo zrovna na potvoru zapomněl občanku doma, anebo se opovážil poukázat na to, že tady probíhá zjevná šikana, mohl počítat s fází druhou - předvedením na stanici. To záleželo na uvážení samotnýho ochránce pořádku a na jeho momentální náladě. Ta byla ale zpravidla pozoruhodně špatná. Takže se šlo na nejbližší obvod. Nechvalně známý byly stanice na Wedekindstrasse a klasika na Keibelstrasse (policejní prezídium Východního Berlína s vyšetřovací vazbou). Po transportu nejdřív do cely, bunda a boty zůstaly venku. Placky, opasky, náramky atd. se zabavovaly. Hrubý urážky a bití byly jako zákusek. Oblíbený bylo i nedobrovolný mytí vlasů a jejich následný sušení hajzlpapírem. Po pár hodinách tě propustili, anebo, v případě nezletilých, přivolali k vyzvednutí drahé rodiče. To byla pro fízly obzvlášť velká slavnost. S trochou smůly bylo během jedinýho dne možný zažít ze tři čtyři kontroly totožnosti a jedno předvedení. Nejhorší to bylo v centru, v okrajovějších čtvrtích se to praktikovalo o něco volněji. 

Ještě trochu ke vztahu punks a orgánů spravedlnosti. Justice NDR byla čistě systémovou justicí. Co vím, byly rozsudky v politických procesech bez výjimky předchystaný. Zákony a nařízení byly vždycky věcí výkladu. Obhájci byli pouhá stafáž - nad působením některých draze placených advokátských hvězd skřípou mnozí dotčení zuby dodnes. Za drobný delikty následovalo okamžitě vězení, a to i v případech mladistvých pachatelů s čistým rejstříkem. Podmínka se dávala zřídka. Existovala snaha odlišně smýšlející jedince kriminalizovat a tím je izolovat. A u punks to fungovalo na jedničku. Anebo se konstruovaly případy trestné činnosti za účel vyvinout na obviněný nátlak a tím je přimět k donašečství. 

Stasi (Východoněmecká obdoba naší StB - pozn. překl.) fungovala prostřednictvím husté sledovací sítě. Na jedné straně působili oficiální špicli, jako kádrováci, předsedové domovních výborů, atd. a na druhé straně pak armáda tajných - "neformálních spolupracovníků Ministerstva státní bezpečnosti" - na který člověk narážel ve všech oblastech denního života. Přirozeně existovali i uvnitř punkové scény. Obě ze dvou jediných desek východoněmckých punk kapel, který před r. 1989 na západě vyšly, byly zveřejněný nepřímo prostřednictvím, příp. alespoň s vědomím Ministerstva státní bezpečnosti. Jednu měl na svědomí Sascha "Arschloch" Anderson, kterej dovedl LP "DDR von unten" s účastí SCHLEIM KEIM a ZWITSCHER-MASCHINE až k jejímu vydání na Aggressive Rock Produktionen. V druhým případě šlo o Imada "IMa.D" Abdul-Majida, zpěváka L'ATTENTAT z Lipska, kterej byl spoluodpovědnej za vydání LP L'ATTENTAT na X-Mist. 

an-dieser-alten-telefonanlage-konnte-die-geheimabteilung-der-ddr-die-stasi-gespraeche-mithoeren- stasi_schild

Nejpozději v roce 1979 vznikly první punkový kapely v NDR. Konkrétně ALTERNATIVE 13 (z nichž se později vyvinuli NAMENLOS), 1980 pak ANTIFASCHISTISCHER SCHUTZWALL ("Antifašistický ochranný val", pozdější PLANLOS). Následovali SKUNKS, o něco později ZERSTÖRTE UMWELT ("Zničené prostředí"), BANDSALAT a koncem r. 1982 přibyli ještě UNERWÜNSCHT ("Nežádoucí"). 

My se teď podíváme podrobněji na historii NAMENLOS, kteří byli skrz pozdější represálie vůči nim asi nejtragičtější punkovou kapelou ve Východním Berlíně... Takhle to viděl jejich kytarista a zpěvák Micha: 

"NAMENLOS založily počátkem roku 1983 dvě holky, který původně měly v úmyslu založit čistě ženskou feministickou kapelu, ale žádný další feministky do kapely nenašly, a dva kluci, kteří ve feministické kapele zrovna hrát nechtěli. Jana a Mita už zkoušely s dvěma jinými spoluhráči, ti se ale zdekovali, jakmile se seznámili s obsahem textů. Frank a Micha se znali už z hodinářskýho učňáku a od konce roku 1978 spolu tvořili muziku v kapele, které říkali ALTERNATIVE 13. ALTERNATIVE 13 (Thomas Gulich - bicí, Frank Krause - druhý zpěv, Frank Masch - basa, A-MichA - zpěv a kytara) byli známí jen v úzkým kruhu přátel; v té době ještě nebyla žádná možnost veřejně vystupovat a punks bylo jen pár. Už tehdy vznikly skladby se silně politickým obsahem, jako 'MfS' a 'Staatsgrenze'. První zkouška rozbila všechny pochyby. Název jsme vůbec nechtěli. Jednak to bylo zbytečný, jednak, k čemu by měl takovej název vůbec sloužit? Akorát by Stasi usnadnil naše případný pronásledování. Pohrávali jsme si s myšlenkou vystupovat se zahalenými obličeji, ale nic z toho nakonec nebylo. Na plakátě z koncertu v Halle, kde Moritz Götze v r. 1983 v tamním kostele Christuskirche pořádal první celorepublikovej punk festival, se poprvé objevil název NAMENLOS ("Bez názvu"). Borec chtěl zkrátka zpropagovat koncert a nevěděl, co tam napsat. Tehdy jsme ještě protestovali a na dalších plakátech jsme zmínění nebyli.

Kirche

Slovo 'Namenlos' se ale všem čím dál víc nabízelo a my byli jako NAMENLOS čím dál častěji označovaní. Až do doby kdy nás zavřeli, jsme trvali na tom, že žádnej název nemáme, že žádnej nepotřebujeme, a že vlastně ani nejsme žádná kapela, a už vůbec ne muzikanti. Slovo "muzikant" pro nás bylo něčím jako nadávkou a v žádným případě jsme jima být nechtěli. Státní bezpečnost přirozeně nevěděla, co si počít s kapelou, která nemá jméno, takže poté, co nám po počátečních záměnách zavřeli členy, se spontánně uchytil název NAMENLOS. Celkově nikdy nepochopili, že u nás nikdo neměl hlavní slovo a proto taky nikdo z nás nevystupoval jako šéf, kterej by měl nejen hlavní slovo ale taky odpovdědnost. Po našem propuštění jsme postupně název NAMENLOS přijali, však jsme taky nebyli jedinou punkovou formací (to byl pojem užívanej Stasi), které název přidělil stát.

V NAMENLOS jsme nikdy nekladli tolik důraz na muziku, jako spíš na texty. Abychom nenaplňovali punkový klišé, vždycky jsme měli v setu i otravně pomalý skladby. Texty, a u těch jsme si dávali záležet, aby i přes špatnej aparát alespoň jim bylo rozumět, byly jako rozbušky pro mozky posluchačů. Stejně jako texty jiných punkovýxch kapel rozbíjely veškerý tabu. Nepřipravení posluchači přestávali rozumět světu kolem sebe. NAMENLOS nikdy nebyli netušící obětí státní zvůle. Mnohem spíš se členové kapely vědomě vydali určitou cestou a na ní se v rámci kapely dohodli s vědomím všech následků. Že stát tuhle provokaci nenechá bez povšimnutí, bylo jasný, ačkoliv panovaly odlišný představy o skutečných následcích. To nemohly vyřešit ani nejvášnivější diskuze. Ostatně jsme jen uplatňovali naše právo na svobodu projevu, zaručený ústavou a dohodou z Helsinek.

Byli jsme parta lidí z různýho zázemí, kteří ale přesto našli společnou řeč. A-MichA byl původně vychovanej víceméně v duchu hodnot NDR. S rostoucí mozkovnou ale časem přišel na to, že to, co mu cpou ve škole, na učnáku, v novinách a jinde, jsou všechno jen prázdný fráze. Frank, první basák, vyrůstal v hodně svobodomyslné domácnosti, kde byla kritika v pořádku. Měl sociálně demokratický názory - starý humanistický ideály - tak jak je člověk vídal u prapůvodních Sociálních demokratů. Na můj politickej vývoj měl už na učňáku velkej vliv. Já, A-MichA, textař, kytarista, tak něco jako zpěvák, anarchista, jsem se díky němu naučil toleranci a zůstal jsem nohama na zemi. Vždycky jsem musel přemýšlet, co řeknu, on nejspíš taky, a museli jsme najít společnýho jmenovatele. Byli jsme tak trochu političtí agitátoři, co se tahali po hospodách a tam, jako i při jiných příležitostech, rozdmychávali politický debaty. Mita, první bubenice, měla tehdy teprve 16 a pocházela z uměleckointelektuálské rodiny, která měla dřív blízko k Biermannovi (Wolf Biermann - německej písničkář a  disident a taky nevlastní otec Niny Hagen - pozn. překl.) Právě se učila na hrnčířku.

Naší první zkušebnou byl uhelnej sklep hrnčířské firmy Maas. Umělci a intelektuálové si tam podávali dveře. Jednoho dne, zatímco nahoře v hrnčířství probíhalo předčítání Ginsberga, naběhli na nás dolů do zkušebny policajti se samopalama. Dodnes nevíme, jestli přišli kvůli nám, nebo kvůli tomu čtení. Každopádně vtrhli do našeho sklepa hodně cílevědomě. Měli za to, že tam probíhá protistátní shromáždění. Někdo bonzoval. Pak jim to přece jen bylo trochu blbý, i proto, že jsme na ně spustili kvůli těm bouchačkám. Zkontrolovali nám doklady a zase odešli i s tím svým arzenálem. To si ti idioti snad dělaj prdel, mysleli jsme si!

Jana Schlosser, zpěvačka a textařka, pocházela z celkem normální rodiny, která ale nebyla ani nijak protistátně založená. Jana byla podobně jako Micha původně spíš vzorná školačka s pionýrskou košilí a šátkem. Navštěvovala gympl. Z její kariéry ale díky punku nakonec nic nebylo. Když Jana přijela do Berlína, sebral jí v době NAMENLOS občanku tajnej fízl. Novou nedostala. Dali jí dočasnej průkaz PM 12, jakej dostávali trestaní zločinci, kterej kvůli 'dekadentnímu zjevu' neobsahoval fotku, ale jen razítko 'průkaz platný i bez fotografie'. Samozřejmě že v NDR neexistoval průkaz, kterej by byl platnej i bez fotografie a tak se Jana nemohla nahlásit v bytě jako podnájemnice, ani nedostala pracovní místo. Punks i tak každou chvíli zastavovaly policejní hlídky a většinou je sebraly. Janu odteď sebrali pokaždé.

Frank toho měl už plný zuby. Trápil ho stav, v jakým tahle země byla, měl dost těch lží a už si nechtěl nechat srát na hlavu. Micha jakbysmet. Micha (kterýmu ostatní punks říkali taky A-MichA nebo Anarcho-Micha, kvůli jeho anarchistickým názorům) navíc od roku 1980 zažíval pronásledování ze strany policie a Stasi. Mnozí kámoši byli na základě podstrčených deliktů odsouzení jako zločinci. I Frank, Mita a Jana měli takový známý.

I Michu zkoušeli několikrát zabásnout kvůli údajným vloupačkám, který se leckdy datovaly roky zpátky ('Z nejnovějšího kriminalisticko-technologického šetření vyplývá, že pachatelem jste Vy!'), a dokonce i kvůli sérii znásilnění a později ještě jako pomocníka nějakýho vraha. Micha nikdy neukradl ani krabku cigaret, protože nekradl a taky proto, že kvůli něčemu takovýmu nechtěl skončit v base. Ono to bylo prostý: vzhledem k tomu, že všem punks bylo nad slunce jasný, že se snáz dostanou do kriminálu, než k novým kalhotům, mohli si alespoň dobře rozmyslet, za co zahučej. Kvůli krádeži jablka a vajíčka, kterou ani neprovedl? To už pak stálo za to opravdu něco provést a nechat se zavřít se ctí a vztyčenou hlavou. Byli jsme nasraní na systém, kterej s lidma takto zacházel, neviděli jsme pro sebe žádnou budoucnost a útočili jsme na systém tím jediným, co jsme měli k dispozici - našimi těly. Žalovali jsme systém a s naším uvězněním jsme ho žalovali znovu.

NAMENLOS udržovali těsný a mnohostranný kontakty s intelektuály, lidmi z opozice, z mírovýho hnutí, ekology, anarchisty, křesťany a občanskoprávními aktivisty. Tím jsme se po boku jiných punks zapojili do hnutí, který od roku 1982 neustále sílilo a v roce 1983 se pokusilo o občanskou neposlušnost a odpor. Tohle hnutí, který mělo kořeny v myšlenkách demokracie zdola (!), se pokusilo získat vliv na dění v NDR. Členové NAMENLOS se v roce 1983 podíleli na různorodých akcích. Akce se často probíraly a připravovaly v ilegálních akčních skupinách, ve kterých se kapela intenzivně angažovala. Byly naplánovány a uskutečněny první demonstrace, např. u kostela Sophienkirche proti zbrojení a válce při příležitosti výročí Hiroshimy, zakázaná petiční akce proti umístění raket SS-20 a jiný, třeba punkový pokládání věnce k památníku obětem fašismu a militarismu Neue Wache. Ze státních míst byly pokusy prezentovat punks jako nacisty. Proto jsme spolu s PLANLOS a dalšíma lidma naplánovali položení věnce s nápisem 'Už nikdy fašismus a válku' v koncentračním táboře Sachsenhausen. To nám ale překazili. Vymanévrovali jsme policejní jednotky falešnou zprávou o tom, že teda jedeme do Ravensbrücku a místo toho jsme šli k Neue Wache v centru hlavního města a tam jsme položili věnec před zraky turistů a k velkýmu vzteku uniformovaných, kteří se právě objevili a k tomu ještě nezvykle vyšňoření (všichni měli zlatý nárameníky). Konaly se první Mühsamehrungen (akce k uctění památky Ericha Mühsama, anarchisty a básníka zavražděnýho nacisty) organizovaný punks - členy NAMENLOS i jiných kapel, a tam člověk taky hned narazil na další anarchisty. Podobný akce zpravidla končily zatýkáním. Pro nás to byly ty nejlepší večírky. Na policejní stanici nebyla nikdy nuda. Byli jsme nepříčetní."

R-2461860-1357758054-9976.jpeg R-4909462-1379158773-4147.jpeg R-8579194-1464438418-7041.jpeg

Jeden z těhle večírků se ale nepříjemně protáhl... Takhle ho popisuje kniha "Wir wollen immer artig sein...": 

Wotan se tváří nervózně. Jako by čekal na vysvětlení. Špicuje uši jako malý pyramidy proti letnímu vánku. Co se tu děje?

Ráno se ještě v dobré náladě probudil u Jany. Pak zazvonil zvonek a najednou začal stres. Museli odejít z domu a krátce nato dorazil k Mitě. Sotva si lehl, začal stres odznova. Zase vstávat. Zase ven. Zase pryč.

Teď sedí na dvorku kostela Eliášské evangelické obce v berlínské čtvrti Prenzlauer Berg a kouká vzhůru, jakoby chtěl porozumět něčemu z toho, o čem se tu mluví. "Právě mě zatkli," říká Mita a podává Michaelovi konec vodítka připnutýho k Wotanově obojku. Michael přebírá koženou smyčku a stočí pohled ke dvěma mladíkům v civilu stojícím za Mitou. Není pochyb. Byli na řadě. Ale proč?

Je tomu teprve pět dní, co jeho a ostatní zadrželi a odvezli. Šestý okrsek lidové policie Berlin-Mitte hlásí 6. srpna 1983: "V 17.50 hodin byly předvedeny čtyři osoby v oblasti Berlín 1020, Alexanderplatz." Jako důvod zadržení uvedl strážník lidové policie soudruh Siemandel: "Osoby byly dle zevnějšku oblečeny a označeny jako 'punk'. Na sobě měly podomácku dělané plakety, které 'punk' oslavovaly. Na základě jejich dekadentního zjevu byla provedena kontrola totožnosti." Při té došlo k drobným nepříjemnostem. Policisté zjistili, že "Dotyční se nijak nepodobali osobám na fotografiím v jejich občanských legitimacích." Pro Michaela a jeho kámoše jsou svévolný zadržení denním chlebem a přestože jim neustálý otravování ze strany fízlů leze krkem, už si na ně zvykli. Ostatně, žijou v jedné z nejnudnějších zemí na světě. Tady je takový předvedení na stanici alespoň vybočením ze stereotypu. Krom toho je legrace sledovat, jak ta senilní banda v čele státu reaguje na barevný vlasy, anarchii a okovaný náramky. Sice mají pokaždé i strach, když je zase odváží na nějakou služebnu, ale většinou na to v takových okamžicích nemyslí. Punk v sovětské zóně totiž znamená pogo za ostnatým drátem. Respekt už dávno ztratili.

Soudruh Siemandel proto musí o pobytu na stanici podat hlášení: "V průběhu přijímacích procedur se předvedení chovali drze a zjevně provokativně. Požadavek aby se mezi sebou nebavili, nerespektovali."  Jedinej, o kom příslušníci nechtějí nic vědět, je Wotan: "Skupina osob měla s sebou psa vlčáka, jenž byl přivázán na dvoře 5 budovy policejní služebny Mitte."

Teď to zjevně začíná celý od začátku. Divný jenom je, že je sbírají takhle po jednom. Frank přišel na řadu jako první hned ráno, pak Jana a teď Mita. Michael ještě jednou vyhledá pohled do jejích očí a pak se dívá, jak ji ze dvora odvádějí. "Nejspíš jsem na řadě já," pomyslí si. Přestože neví, co s ním v tom případě má udělat, baví se cestou s Wotanem jakoby se nechumelilo.

V ulicích Prenzlauer Bergu není skoro žádná doprava. Jen tu a tam projede po dlažebních kostkách pod domy, jejichž fasády se tiše drolí, osamocený auto. Můžou stát za každým rohem. Zvlášť před oficiálními svátky nasedají příslušníci Volkspolizei z nařízení do svých aut Lada a sbírají Michaela a jeho kámoše. "Možná je to proto," napadne ho. Pozítří je 13. srpen 1983. Soudruzi se chystají na jejich oblíbenej svátek. Další rok klidu v zemi za zdí je třeba náležitě ocenit. Obyčejně je policajti odvlečou na nejbližší služebnu. Tam jim odeberou "odznaky". To je na hovno, protože ty kulatý mrchy se nedají koupit. Každej kus je poctivá ruční práce. Třeba ze zátek od piva. Na nich stojí "Anarchie in Germany", "Ničte to, co ničí vás!" a jiný hesla, který státní moc nerada čte. Michael s Wotanem přichází nerušeně až k adrese Schliemannstrasse 16.

Když zavřel dveře svýho bytu, uvidí nejdřív dva kámoše z Erfurtu, kteří u něho spali. To se stává často. Po republice se rozkřiklo, že v hlavním městě se rozjíždí punk. A Prenzlauer Berg je ta pravá adresa. Tady alespoň čas od času probíhají koncerty v obsazených bytech, zapadlých sklepeních, na zahradních večírcích nebo v garážích  na dvorku.

Michael nechá Wotana ležet na podlaze a jde do svýho pokoje. Zapálí si cigáro značky Karo a poslouchá hlášení od kámošů z Erfurtu: "Byli tady fízli a hledali tě. Chtěli vědět, kde jseš. Řekli jsme, že je nám líto, že nevíme a oni zase zmizeli." Michael vstává a posbírá ze země několik listů papíru. Přeloží je a zastrčí za knížky na dřevěné polici. Texty, který napsali spolu s Janou. Ví že oni se vrátí. Jakmile ho dostanou, prohledají jeho byt. Pak je lepší, když ty texty nenajdou. Jednak neexistuje tolik kopií a jednak by mu mohly přivodit veliký problémy.

 

V polovině roku 1983 došla Erichu Mielkemu (ministrovi pro státní bezpečnost a druhému muži NDR po Erichu Honeckerovi) trpělivost a vyhlásil punks celorepublikovou válku. V oběžníku ministerstva stálo jasně: "Ministr požaduje tvrdý postup vůči hnutí 'punk', za účelem zabránění jeho eskalace." Spolupracovníci byli vybídnuti ke sběru informací o celé scéně: "Napojení punků na církev, 'nezávislé mírové hnutí' a jiný odpad, včetně 'zelených'."

Nejdůležitější bod celé akce: "Identifikace textařů a skadatelů punkových 'hudebních skupin' s cílem zavést vůči těmto patřičná opatření." Na závěr pak přání: "Mnoho úspěchů! Postupujte bez osobního zaujetí a v případě vzdorovitosti nejednejte v rukavičkách. Nemáme sebemenší důvod s těmito osobami jednat ohleduplně."

Michael se ještě jednou rozhlíží po pokoji. V zásadě teď všechno docela dobře poschovával. Víc udělat nemůže. Pokyne na Wotana, otočí se ke svým dvěma kámošům a říká: "OK, Já jdu teď zpátky do práce. Uvidíme, co se stane." Cestou ke kostelu kráčí Wotan vedle Michaela. Kde asi stráví dnešní noc? Zase na dvorku policejní stanice, přivázanej k vlajkovýmu stožáru? Vypadá to černě. Společně zahnou za roh na Göhrener Strasse. Nikdo tu není. Na faře čeká na Michu spousta práce. Vyšlape schody do nejvyššího patra hlavní budovy. Špachtlí začne seškrabovat starou barvu s dřevěnnýho okenního rámu.

Odpoledne skrz sklo zahlídne vjíždět na dvůr Ladu. Michael sleduje oba muže v civilu, jak vystupují z auta a rozhlíží se okolo. Odloží nářadí a běží dolů. Před dveřma se setkají. "Horschig, Michael?" "Ano." "Musíte jít s námi, podat vysvětlení." Michael nastupuje. Wotan taky. Je 11. srpen 1983, 15.30 hodin. Ministerstvo státní bezpečnosti zahajuje akci "Namenlos". Cíl operace: "Rozbití ilegální punkové 'hudební skupiny' Namenlos."

Jízda autem na Berlin-Mitte netrvá dlouho. Za Alexanderplatzem zahýbá vůz do Keibelstrasse a zastavuje před policejní stanicí. Neonový zářivky na stropě chladně osvětlujou schodiště. Vedou ho nahoru. V místnosti bez oken ho vyfotografujou. V dalším pokoji Michaelovi chlap podává kus látky, kterej je na dotek jako antistatickej hadřík. "Provedeme vám pachovou zkoušku," říká mu. Michael vezme hadřík do ruky a kouká na něj: "Pachovou zkoušku?" Chlap vážně kývne hlavou a vysvětlí mu, co má udělat. Michael si strčí látku do kalhot a otře si s ní kůži. Chlap vezme látku zpátky a strčí ji do sklenice. Tu zavře a na lístek nalepenej zvenčí napíše: Horschig, Michael. Michael se pomalu začíná cítit nepříjemně. Tentokrát je všechno jinak. Ale proč? co chtějí? Netuší. V 16.45 začíná první výslech. Michael sedí na židli uprostřed místnosti. Podporučík před ním mu vysvětluje: "V rámci šetření pro podezření z nezákonného jednání s vámi bude proveden výslech." Michael se na něj mlčky podívá a přikývne. Podporučík se nakloní přes stůl: "Vyšetřovacím orgánům ministerstva pro státní bezpečnost je známo, že jste dne 24. června 1983 veřejně vystupoval na prostranství kostela Erlöser-Kirche v Berlíně Rummelsburgu. Vyjádřete se k okolnostem vašeho jednání na onom místě!" Michaelovi pomalu svítá. Svraští obličej, jakoby se horko těžko snažil se rovzpomenout.

24.června byla zase jednou Bluesmesse v Erlöser-Kirche. Uvnitř hrály máničky, venku hrali oni: NAMENLOS. Jejich třetí koncert. Jana poskakovala po pódiu s čírem a v leopardích kalhotech, zbytek kapely byl v černým. Sice často vypadávala aparatura, ale jejich songům bylo přesto dobře rozumět. Tak dobře, že i farář Passauer poněkud znervózněl.

Michael se podívá na podporučíka: "Nejsem ochoten se vyjadřovat k tomu, co jsem na půdě Erlöser-Kirche dělal." Poporučíkovi je něco přes třicet. Zachovává si vážnou tvář, zatímo Michael pokračuje: "Podle mýho názoru jste prvně povinní mi sdělit, proč mě tu vůbec vyslýcháte. Další výpověď odmítám." Teď teprve začne být hlasito. Podporučík zvedá hlas. Jeho dlaň se svírá v pěst. Mává jí Michaelovi před obličejem a pak jí několikrát praští do stolu před ním: "Takže, teď začneme ještě jednou od začátku."

Ve "Výslechovém protokolu" z 11. srpna 1983 stojí v poznámce: "V dalším průběhu výslechu bylo Horschigovi opakovaně sděleno, že musí svými výpověďmi odpovídat na podrobné dotazy vyšetřovacího orgánu. Kolem 20. hodiny se Horschig rozhodl podat informace o svém pobytu na půdě Erlöser-Kirche." Michael sleduje podporučíka, jak vstává a stoupá si vedle něj. "Jo, byl jsem tam," přiznává Michael. "Ale nevybavuju si, že bych se tam dopustil něčeho trestnýho." Podporučík na něj zeshora rozčíleně spustí: "Který skladby jste tam hrál? Vzpomeňte si!"

Michael se za ním dívá, jak míří ke dveřím, aby si donesl kafe. Pak stočí zrak ke stolu před ním. Uprostřed leží světlezelenej spis. Jakmile se klika za ním zaklapne, nakloní se dopředu a spis otevře. Jeho pohled dopadne na list papíru popsanej na psacím stroji. Rozpoznává řádky jeho a Janiných textů.

Dál listovat nemůže. Dveře se otevírají. Podporučík vchází do místnosti a začíná se vztekat. Ukazuje prstem na spis na stole a pořád ještě rozčílenej se ptá: "Které skladby jste spolu s vašimi kamarády hrál na pódiu na pozemku Erlöser-Kirche? Odpovězte vyšetřujícímu orgánu!" Michael se narovná: "Můžu na záchod?" Stráž otevře dveře a vyzvedne ho. Za chůze chodbou slyší z ostatních místností hlasy Mity. A Franka. A Jany.

Podporučík nepovoluje. Na tom koncertě hráli sedm songů. "Toho dne jsme hráli dvě písničky," zkouší to Michael. Podporučík se na něj podívá, jakoby věděl, že to je lež. "Jako vyšetřovací orgán vás vyzývám, abyste vypovídal pravdivě! Které další skladby jste Vy a Vaši přátelé hráli na pódiu Erlöser-Kirche?"

Tak to jde celou noc. Michael má čím dál víc pocit, jako by věděli mnohem, mnohem víc. Najednou se dostanou ke třem skladbám, pak ke čtyřem. Jako poslední Michael jmenuje "Das MfS Lied" ("Píseň o Ministerstvu státní bezpečnosti"): 

Kráčím si to po ulici / Ožrala leží na krajnici / Pak zavolám svým kámošům / Ale někdo visí na drátě / Bacha, sleduje tě ministerstvo, Ministerstvo státní bezpečnosti 

Názor podporučíka na text písničky mu vidí Michael ve tváři. A slyší ho v jeho hlase: "Tak vy tvrdíte, že ochranné a bezpečnostní orgány NDR sledují obyvatelstvo. Na jakém podkladě své tvrzení zakládáte?" Michael okamžik váhá a přemýšlí. Sedí v jámě lvové. Pak se rozhodne. Nemluví z něj nutně nenávist, spíš vztek: "Jsem toho názoru, že Státní bezpečnost brání obyvatelstvu NDR ve svobodě projevu. Tak jako mně. Zatkli jste mě, přestože jsem jenom svobodně vyjádřil svůj názor." Podporučík ho sleduje a vyčkává: "Co si představujete pod tou takzvanou svobodou projevu?" "Svobodou projevu mám na mysli vyjádření mýho vlastního postoje. Aniž by mě přitom zajímalo, jestli je ten postoj v souladu se zájmy NDR nebo ne."

To podporučíkovi stačí. Výslech končí ve 4.30. Odvádějí Michaela do cely. Usíná na pryčně. Je ještě celkem brzo, když musí zase pryč. Vstává a myslí si, že už konečně může jít domů. Když v tom přijdou dva chlapi a vezmou jej doprostřed mezi sebe: "Budete přeložen." "Kam?" ztuhne Michael. "Do vyšetřovací vazby." Podkladem je vydání zatykače, vydaného 12. srpna 1983 obvodním soudem Berlin-Mitte. Odůvodnění: "Společně s třemi dalšími osobami prezentoval Horschig v rámci vystoupení 'punkové hudební skupiny' texty, které znevažují společenské poměry v NDR jako nesvobodné a Ministerstvo státní bezpečnosti jako Sledovací službu. "

Přejezd netrvá dlouho. V tuhle denní dobu není v ulicích hlavního města skoro žádnej provoz. Ladu nic nezdržuje v jízdě. V doručovacích záznamech vazební věznice Berlin-Pankow stojí: "Předvedení vězně Horschig, Michael, proběhlo 12. 8. 1983 v 9.00 hodin." Po transportu Michaela dovedou do komory. Chlápek mu poručí vyprázdnit obsah kapes. Michael je vysype. Ministerstvo státní bezpečnosti si poznamenává: "Obviněnému Horschigu Michaelovi byly při doručení do věznice vzaty do úschovy následující předměty: 1 látkový váček, 4 cigarety Karo, 6 spínacích špendlíků, odznak 'Ničte to, co ničí vás'."

Michaela vedou chodbou vězeňskýho traktu. Při průchodu nahlíží do každých otevřených dveří a naslouchá každýmu zaznamenatelnýmu zvuku. Zbytečně. Ani stopy, ani známky po Janě a ostatních. V jednu chvíli musí zůstat stát. Před těžkýma dveřma s kukátkem uprostřed. Cela 59 R. Michael vstupuje dovnitř a rozhlíží se. Bude tu nuda. A temno. Sluneční paprsky se rozbíjí o skleněný tvárnice ve zdi. Chlápek v šedé uniformě ho poučí o 'Domovním řádu'. A o jeho nové identitě. Jméno Michael Horschig má odteď zapomenout. V nejbližší době budou jeho jméno představovat čtyři číslice: "Vaše vezeňské číslo je 7268," slyší ho říkat, "7268. Rozuměl?" Michael kývne hlavou. Poprvé od chvíle, kdy si pro něho přišli, mu dochází, v jak zkurvené situaci se nachází. Kdo by ho odtud, pro Boha živýho, mohl dostat? Kdo? Nikdo. Samotka. Jen hodinu denně smí strávit na čerstvým vzduchu. Michael obkrouží už x-tý kolečko mezi holýma betonovýma zdma cely, kde se odehrávají jeho hodiny "volného času". Pohlédne nahoru. Nebe je zamřížovaný. Na strážních věžích stojí hlídky. Sledujou ho. V tom zaslechne hlasy. Frank? Mita? Jana? Michael zadrží dech. Není pochyb. Je to Jana. Navzájem na sebe volají jménem. Michael o to víc. Strážný Stübner podává 28. srpna 1983 hlášení o "nepovoleném navazování kontaktů": "Obžalovaný 7268 odpovídal na volání slovy 'Rudá fronta!'"

Stereotyp vězení narušují jenom výslechy. Po měsíci přichází novej vyšetřovatel. Nadporučík Krug si před každým výslechem sepisuje "plán výslechu". Černým inkoustem si zapisuje: "Cíl: plné znění textů s poznámkou kdo které pasáže zpívá a kdo je autorem textu a melodie." Výslech začíná 20. října 1983 v 8.30 hodin. Ve výslechovém protokolu se píše na straně 3: "Sdělení vyšetřujícího orgánu: Dnes dostanete možnost jmenované texty sepsat v podobě osobního záznamu. Za tímto účelem vám vyšetřující orgán poskytne propisku a poznámkový blok A4." Micheal se chvíli rozmýšlí. K jeho vzteku se teď přidává i vzdor. Předklání se a klidnou rukou vypisuje jeden text za druhým:

 

  1. "Makám na politbyro"

Makám na politbyro/

Makám na kádrováky/

Makám na vedoucího brigády

Makám na šéfa/

Ale když se podívám co z toho mám, už ani nevím jak peníze vypadaj/

Striktní důtky, srážky ze mzdy, nevděk, příkazy/

Ale když se podívám co z toho mám, už ani nevím jak peníze vypadaj

 

  1. "Píseň o práci"

Šéf chodí do práce pondělí co pondělí, hlavu ještě vypnutou po víkendovým veselí/

Neděláš to správně/

Všechno děláš špatně/

Brzo z tebe bude případ pro cvokhaus/

Polib botu, kterou do tebe kopou a vypni uši. Je to jen pro tvý dobro!

 

  1. "Stejným krokem"

Všechno běží stejným krokem/

Nevytanči z řady/

Jinak nemáš šanci

 

  1. "Noční můra"

Zdál se mi sen, že lidi byli loutky/

Malí i velký, tlustý i tenký/

Mluví o tom jak se chlastá, mluví o tom jak se šuká/

Srdce jim nejtluče, unitř jen cosi tiká/

Pak jsem se probudil a ten sen byl skutečností

 

  1. "Píseň o Ministerstvu státní bezpečnosti"

Sedím doma s lahví piva v rádiu punkovej klavír vyhrává/

Zapálím si cigáro a své milé Kathi do ruky se udělám/

Refrén: Bacha, sleduje tě ministerstvo, Ministerstvo státní bezpečnosti

Kráčím si to po ulici, ožrala leží na krajnici/

Pak zavolám svým kámošům, ale někdo visí na drátě/

Refrén: Bacha, sleduje tě ministerstvo, Ministerstvo státní bezpečnosti

Už jsem K.O. a domů chci, lehnout, trochu pospat si/

Konečně jsem za sebou dveře uzavřel, až doteď jsem jednoho z nich v patách měl/

Refrén: Bacha, sleduje tě Ministerstvo státní bezpečnosti

 

  1. "Náckové ve Východním Berlíně"

Pronásledování židů, masové vraždy/

Temná moc nad Německem/

Refrén: Náckové, náckové, náckové jsou zpátky ve Východním Berlíně, nacistický svině, nacistický svině, nacistický svině ve Východním Berlíně/

Veliký slova, příliš velká moc přivedly nás do sraček/

Refrén: Náckové...

Veliký slova a obušek v pytli, do záhuby národ přivedly/

Refrén: Náckové...

Váleční štváči pak Sovětskej svaz, zlomily Německu nadobro vaz/

Refrén: Náckové...

R-4909462-1480331342-9214.jpeg R-4909462-1480331386-9251.jpeg

 

Nadporučík Krug je spokojenej. S jinýma větama, který Michael zvěční na papíře, už míň. Ve zprávě státnímu zastupitelství o pár týdnů později píše: "Navrhuji, aby přiložený dopis nebyl dále postoupen rodinným příslušníkům, neboť se v něm obžalovaný 7268 vysmívá vězeňskému systému NDR a poškozuje jeho reputaci."

9. listopadu 1983 začíná výslech v 9 hodin. Hned zkraje dostane Michael ledovou sprchu. Nadporučík Krug má nové informace. Klade první otázku: "Vyšetřovacímu orgánu je známo, že jste ve spolupráci s dalšími osobami během vystoupení na půdě kostela prezentoval ještě jeden, vámi doposud nezmíněný text. Vyjádřete se k obsahu tohoto textu!" "Oni vědí všechno," pomyslí si Michael. Přesto chvíli zapírá. "Nevzpomínám si," opakuje stále dokola. Nadporučík Krug nepovoluje. "Vyjádřete se k obsahu tohoto textu." V jednu chvíli Michaelovi dojde, že to nemá cenu. Podívá se mu do tváře a cituje: 

"Minový pole a tuny ostnatýho drátu, aby si nikdo netroufl na druhou stranu / Zdi a elektrickej plot, kradou nám volnost / Trefa do hlavy a minový pole, abychom se tu měli dobře / V našem krásným státě, v našem krásným státě." 

Nadporučík Krug nehne ani brvou, když Michael s klidem dodá: "Jmenuje se to: Píseň o státní hranici."

Ve 12.22 výslech končí. Víc písní už není. Naporučík Kruh píše: "Nyní je potřeba zjistit, kde se nalézá kytara obžalovaného Horschiga, pomocí níž došlo ke spáchání trestného činu. Tuto kytaru je následně nutno zabavit."

Vánoce jsou osamělý a Silvestr taky. V lednu tomu je pět měsíců, co Michaela zavřeli. Ráno 2. února 1984 se může těšit, že zase uvidí dva ze svých spoluhráčů. Mita mezi nima nebude. Je ještě mladistvá. Její proces bude probíhat odděleně. Ale uvidí Franka. A Janu. Konečně. Sedí na zadním sedadle policejní dodávky značky Barka a nic nevidí. Okna jsou zatemněný. Vůz párkrát objede blok a pak zastaví před obvodním soudem Berlin-Pankow. Jakmile Michael s ostatníma na lavici obžalovaných prohodí první slova, nařídí předsedající soudce Marienfeld ticho. Trojici zajímá, proč byla z jednání vyloučena veřejnost. Soudce se zatváří lehce udiveně a ptá se: "Jakto?" Pak ukáže prstem k lavicím diváků, na zhruba dvacítků mladých mužů v civilu, kteří proces sledují v rámci zaškolování. Poté předvolává Janu, Franka a Michaela po jednom k podání svědectví. Každý slovo je zbytečný. Odpoledne se jednání přerušuje. Trojici zase rozdělí. V noci leží Michael ve své cele a přemýšlí: "Jak dlouho?" Spí se mu špatně.

Následujícího rána stojí Michael, Frank a Jana před lavicí obžalovaných a naslouchají soudci, jak jejich směrem říká: "Bylo prokázáno, že obžalovaní na veřejnosti znevažovali státní orgány, jejich činnost a opatření." Michael, Jana a Frank si vymění pohledy, když zazní rozsudek: "Obžalovaný Masch, Frank: rok odnětí svobody nepodmíněně." Soudce Marienfeld do odůvodnění píše: "Bylo vzato v potaz, že Masch texty ani nenapsal, ani nezpíval. Jeho spoluúčast spočívala ve hře na baskytaru ve zmíněných písních."

To pro Janu s Michaelem neplatí. Oba psali texty a oba je i zpívali: "Obžalovaná Schlosser, Jana: 1 rok a 6 měsíců odnětí svobody nepodmíněně" "Obžalovaný Horschig, Michael: 1 rok a 6 měsíců odnětí svobody nepodmíněně."

Michael s Janou se na sebe ještě jednou podívají. Ve skutečnosti se chtěli 19. září vzít. Svatební ohlášku už měli vyřízenou. Rozloučí se mlčky, pohledem. Poté je jednotlivě odvezou. Služební jednotka XX/2 Ministerstva státní bezpečnosti po vydání rozsudku hlásí: "Zpracovávaná ilegální punk rocková formace Namenlos byla trestněprávní cestou úspěšně rozložena." 10. února 1984, 82 dní po započetí akce, bylo dosaženo "cíle operace". Případ je vyřízen. Kapela sedí v base.

Jen jeden nemusí za mříže. Wotanův neklid toho dne, kdy všechny zatkli, byl oprávněnej. 48 hodin poté ho z nařízení nechali uspat.

Ministerstvo státní bezpečnosti zjistilo v "Posudku o celkovém chování trestance Horschiga ve výkonu trestu": "Ve výchovných pohovorech s ním provedených si ohledně jím spáchaných trestných činů počínal nerozumně."

4. září 1984 byl Michael horschig z nápravného zařízení Naumurg propuštěn. Na jeho postoji se nic nezměnilo. Proč taky? Však zem na tom byla pořád stejně. Jana Schlosser to viděla v záasadě stejně. Takže pořád punk. Pod starým názvem NAMENLOS hráli mezi roky 1984 až 1987 na pololegálních a ilegálních koncertech v kostelích, nebo na večírcích. Kromě muziky se Michael Horschig dál věnoval věcem, který ho opět dostaly do hledáčku Stasi. V Erlöser-Kirche se co 14 dní scházeli punks, aby tam v "pondělní skupině" probírali politický akce. Michael sbíral podpisy za vyhlášení všelidového hlasování proti atomové energii v NDR. Jednou týdně otevírala na půdě Erlöser-Kirche kavárna "Noční hrnec", s výstavama alternativních umělců. Scéna rostla, aktivit přibývalo.

Michael Horschig občas anonymně vhazoval obyvatelům hlavního města do schránek ilegální noviny "Nesvobodná společnost". Stasi se o něj znovu začala zajímat. Někdo z neformálních spolupracovníků soudruhům prozradil, že Michaelu Horschigovi se někdy taky říká "Anarchista Micha". 11. února 1987 zahájilo Ministerstvo státní bezpečnosti tzv. "Operativní osobní dohled". Krycí jméno: "Černá". V očích čmuchalů se Michael Horschig vyvinul z pankáče v teroristu. V odůvodnění zahájení dohledu se píše: "Z informací od spolupracovníka 'Hoffmanna' vyplývá, že v hlavním městě působí anarchistická skupina, jež údajně jedná po vzoru RAF. Tato skupina má podle těchto informací v úmyslu "dát výstrahu"   televiznímu komantátorovi Karlu Eduardu von Schnitzler a tímto jej potrestat za jeho angažovanost ve věci socialismu. Podle dostupných údajů pracuje skupina v současnosti na ponaučení soudruha Karla Eduarda von Schnitzler." Samozřejmě to bylo naprostá blbost, ale tomu byli soudruzi ochotní uvěřit až v prosinci 1988. Operace byla zase ukončena.

Michael s Janou dál zpívali svoje songy. Se členy berlínské punk kapely KEIN TALENT vystupovali pod dvojnázvem NAMENLOS - KEIN TALENT. Společně dokonce odehráli turné po Polsku. NAMENLOS definitivně ukončili činnost až koncem roku 1987.

Michael chtěl ale hrát dál. Počátkem r. 1988 proto s pár kámošema založil DER BRUCH ("Zlom"). Kapela existovala až do doby, kdy byli soudruzi pohřbení na konci zdi, kterou sami postavili.

 

Z němčiny přeložil a zkompiloval Paaya 

 

Zdroje:

Milewski, T.: "OORWO statt WOM - Punk in Ost-Berlin 1978-1989"

Booklet LP NAMENLOS - "1983-89"

Galenza, R.; Havemeister, H.: "Wir wollen immer artig sein... Punk, New Wave, HipHop, Independent-Sczene in der DDR 1980-1990"

Ostatní články Reakce (4) | Zobrazit všechny články ...

   
PŘIHLÁŠENÍ

 

Registrovat uživatele
Zapomenuté heslo

Vstup do administrace

 
HLEDÁNÍ A MAIL LIST

search
mailing list


 
HEY I NEED YOUR HELP!
All booking...
 
AKCE
Fotocrime (USA) + Baro Chandel
Fotocrime (USA) + Baro Chandel 20.12.2017 ( 20:00 )
Praha 007 Více informací ...
FOTOCRIME (USA) + BLOODPACT + KULTRA!
FOTOCRIME (USA) + BLOODPACT + KULTRA! 21.12.2017
Brno Kabinet Múz Více informací ...
Stara dobrá ruční práce, RV4, To by šlo, Z.V.P.
29.12.2017 - 29.12.2017 ( 20:00 - 24:00 )
Zruč nad Sázavou - Pallasit Více informací ...
Nonsanto(PL)+Zatrata(PL)+Low Standards(PL)+ How Long?
Nonsanto(PL)+Zatrata(PL)+Low Standards(PL)+ How Long?  12.01.2018 ( 19:30 )
Orlová Futra Více informací ...
Crust/Grind & Hardcore Party Vol.8
Crust/Grind & Hardcore Party Vol.8 13.01.2018 ( 19:00 )
Ořechov u Brna Více informací ...
Laundered Syrup (CZ) + Swimmingh Sloth (CZ)
Laundered Syrup (CZ) + Swimmingh Sloth (CZ) 13.01.2018 - 13.01.2018 ( 20:00 - 22:00 )
Olomouc, SF MINI Více informací ...
Erupce hlučného násilí vol.5
Erupce hlučného násilí vol.5 19.01.2018 ( 20:00 - 23:00 )
Brno Bajkazyl Brno Více informací ...
Zobrazit všechny akce
 
POSLEDNÍ GALERIE
I AM PENTAGON, Praha - 007, 12.12.17
13.12.2017 21:40, Siki


GATTACA, Praha - 007, 12.12.17
13.12.2017 21:38, Siki


ANTISOCIAL SKILLS, Praha - 007, 12.12.17
13.12.2017 21:33, Siki


NONSANTO, Beroun - Metro, 12.11.17
26.11.2017 18:04, Siki


USELESS, Beroun - Meto, 25.11.17
26.11.2017 18:02, Siki


BRÜNNER TODESMARCH, Beroun - Metro, 25.11.17
26.11.2017 18:01, Siki


HNUS UMÍRAJÍCÍ, Beroun - Metro, 25.11.17
26.11.2017 17:59, Siki


 
NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY
Kovadlina | ROZHOVOR (1191)
Fugazi | ROZHOVOR (1124)
Sunshine | ROZHOVOR (970)
xJesusx | Roman Láriš rozhovor (951)
K-TOWN HARDCORE FEST 2017 | REPORT (881)
Historie kapely NAMENLOS a punku ve Východním Berlíně (773)
Pacino - Půl litru země (694)
NEJOBLÍBEĚJŠÍ ČLÁNKY
K-TOWN HARDCORE FEST 2017 | REPORT
V.I.R. | ROZHOVOR
COLD LEATHER - Demo tape
Klubem Underdogs prolétl třídenní ohlušující blizard, v neděli pak nasněžilo
Fear Of Extinction / Passiv Dödshjälp - A North-East D-beat Lobotomy
xJesusx | Roman Láriš rozhovor
HOLIDAY - California Steamin'
 
POSLEDNÍ REAKCE
 
SOUTĚŽ
V tuto chvíli není vypsaná soutěž.
 

TOPlist
   



Web-Stranky.cz afa svoboda zvirat kids and heroes diycore 007 strahov nightmare malarie dayafter evidence nzdm thor steinar ism marast CSAF Cult Burger Shitrecords Periferia gasmask sxhc

© 2017 Czechcore.cz | Scripted by Sonic (www.neziskovky.com) | Design concept by Max