Je jedna hodina ráno, mám za sebou pár naprosto šílených dní, venku prší a na mém stole voní čerstvě uvařený kafe. Zase se mi vrátil ten divnej stav, kdy mám pocit, že se mi všechno jenom zdá, že jsem se ocitl v nějakym prazvláštním filmu. Lehounký chladivý vítr pohupuje se závěsem a déšť bubnuje na parapet. Do toho se ozývají zvláštní tóny jedné kapely a sedí k téhle situaci tak dokonale, že se stávají nedílnou součástí scenérie. Je to soundtrack k tomu filmu. Vítr ustal. Čas se zastavil.

(Matador Records)

Je to trochu zvláštní cesta, ale nakonec to všechno dává perfektní smysl. Od Citizens Arrest, přes Chisel až k Ted Leo and the Pharmacists, kde se protnuly základy těch prvních dvou kapel. A nikdy nebyly ve větší rovnováze, než na "The Brutalist Bricks". Přestože mě asi pořád úplně nejvíc baví geniálně hitová "Shake the Sheets", velmi oceňuji zarputilost se kterou se Ted Leo a spol. vrátili zpátky do hry po ne příliš výrazné minulé desce "Living with the Living".

(Important Records)

Z mokřadel a lesů okolo Seattlu se vynořila fakt divná věc. Pod čarodějnickou holí hlavního zaklínače Randalla Dunna došlo ke spojení členů Earth, Accused nebo Burning Witch do jedné velké hádanky jménem Master Musicians of Bukkake. Už obal, který kreslil Seldon Hunt, naznačuje, že vstupujeme na neprobádané, avšak zcela určitě obydlené území.

(Feral Ward/Fade In)

V Japonsku je tak celkově něco jinak. Projevuje se to mimo jiné i na tom, že téměř všechny kapely, které se tam daly po letech znovu dohromady, nakopávají prdel pořád stejně jako před 20ti lety. Žádné vyčpělé karikatury, žádné estrády, žádný blbý hard rock od chlapíků, který jsou už "nad věcí". Jasně, určitě je to dáno i tím, že všichni členové starých japonských kapel pokračovali po celou dobu v dalších super kapelách, ale tím jsme zase na začátku. Jednou ze znovuobnovených legend jsou i Systematic Death a to, co jsem před chvílí napsal, platí v jejich případě zcela bez vyjímky.

(Gunner Records)

Ty vole. Dave Laney evidentně překlenul složitou životní situaci, kterou obtiskl do předchozí desky Auxes, nadechl se a v tom nejlepším slova smyslu se vrátil zpátky do svých sedmnácti let. Protože to, co předvádí na "Ichkannichtmehr" je prostě punk jako prase.

(Damage Done / Shark Men)

Rozhodně nesdílím všeobecný názor na německou hard core scénu, který je postaven na podivném předsudku, jehož typickým průvodním jevem je názor, že "na Fluffu je to ok až na ty hrozný namachrovaný Němce". Podobné kategorizování na základě státní příslušnosti je podle mě totální hovadina a ačkoliv mi může být spousta věcí nesympatických nebo cizích, musím podotknout, že drtivá většina lidí a kapel z tohoto prostředí, které jsem měl možnost poznat, byla naprosto v pohodě a v mnoha ohledech by mohli jít zdejší hard core scéně příkladem. Mluvím např. o striktním vymezení se vůči neonacismu (a to nejen v podobě bannerů na Facebooku), aktivním přístupu k organizování koncertů a otevřenému postoji k mnoha jiným hudebním stylům.

(Deathwish inc.)

Když nad tím tak přemýšlím, měl bych tuhle kapelu vlastně nenávidět. Na první dojem je to předpisový "moderní hard core", což je pro mě škatulka, která je až po okraj naplněná přeceňovanejma kapelama, který nemají co říct, hrajou nudnou muziku ve středním tempu, snaží se působit naléhavě a vypadají totálně cool. Prostě blbost, naprosté vítězství formy nad obsahem.

(Maximumrocknroll/Nikt Nic Niewie/Pop Noise)

Zmínka o tom, že tahle totální klasika bude konečně znovu vydána na vinylu, mě přiměla sáhnout do regálu a po nějaké době se nechat opět rozsekat masakrální energií, která z téhle desky doslova prýští. Do teď jsem nepochopil, že to jsou vlastně nahrávky z let 1983 -1985, které vznikly v Polsku, kde ohledně punku vládly po celá 80. léta zvláštní poměry.

Trpělivě vyčkávám až se počet přečtení mého předchozího spisku vyšplhá na magickou číslici 666 a když se tak stane, usedám spolu se štosem fanzinů k počítači, naklapu do něj, to, co teď čteš (jako soundtrack mi k tomu skřípou zaprášené kazety z 90. let) a odesílám spolu s přátelským mailem šéfredaktorovi Jirzovi ke zveřejnění.

(Attack Records)

NEW MODEL ARMY jsou pojem a představovat je by bylo nošením dříví do lesa (mimochodem, víte že stejně se jmenuje jeden „model“ perkusního revolveru Remington?). Svou kariéru začali už v roce 1980 v anglickém Bradfordu a za dobu své existence oslovili nejednu generaci. Prošli si, ostatně jako další skupiny nebo hudební styly, lepšími i horšími časy. Za tu dobu se - nejen pro mě - stali živoucím kultem.